Úvod kroniky a staré Kladno

Pamětní kniha hor. města Kladna. Sv. I. Do roku 1946.

Tato pamětní kniha má 498 (čtyři sta devadesát osm) stránek.

Vidí: [podpis nečitelný], starosta.

Ve schůzi městské rady dne 17. června 1921 č. 8233 bylo mi uloženo, bych jako vedoucí úředník popisného úřadu vedl pamětní knihu města Kladna dle zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 80 sb. z. a n.

Chtěje úkolu svému plně vyhověti, byl jsem nucen na vlastní pěst opatřovati si potřebná data, neboť nebylo zde dosud žádné souvislé monografie, z níž bych mohl čerpati ani žádného archivu, jenž by mi byl pomůckou.

Paběrky z dějepisu místního nutno bylo shledávati s nemalými obtížemi tím spíše, že co bylo již dříve napsáno zdejším neúnavným farářem P. Jos. Motlem, bylo opět po smrti jeho ztraceno a pouze zbytky dostaly se mi do rukou.

Avšak i tyto překážky možno zmoci a proto ujal jsem se já Josef Vašata, vedoucí úředník popisného úřadu, za starostování p. Karla Kindla a letopisecké komise sestávající z pánů: Karla Stringlera, řídícího učitele chlapecké školy, a Eduarda Lorbera, zlatníka a známého sběratele památek, svého úkolu a hledím, bych nestranně, historicky…

Věrně vylíčil jednak minulost a na základě vlastních zkušeností podal obraz dějů přítomných. Píši o věcech a událostech, jež pokládám za památky hodné a hledím ponejvíce statistickými daty zachovati věrný obraz příštímu pokolení, jež bude z této knihy jednou čerpati.

V Kladně, dne 1. ledna 1922. Josef Vašata, úředník města Kladna.

Horní město Kladno (až do r. 1918 „Královské horní město Kladno“) rozkládá se na 14° 06′ 39″ východní délky (Greenw.) a 50° 9′ severní šířky v severozápadní části středních Čech na jihovýchodním cípu pohoří „Džbánu“ na t. zv. náhorní rovině Kladensko-Buštěhradské ve výši 384 m nad mořem (triang. bod = zámek). Sousedí s osadami: Rozdělovem, Dobrou, Kročehlavy, Újezdem p./Kl., Motyčínem, Vinařicemi. Rozloha města činí 981 ha, 18 a, 74 m².

Na vodstvo je Kladno chudé jednak vzhledem k vysoké své poloze, jednak pro množství uhelných dolů, jež mu téměř veškerou vodu odebraly. Jediný potok, zvaný „Dřetovický“, representuje zdejší vodstvo. Týž vyvěrá pod bývalým dolem „Bresson“ a veden po žlabech spěje sesílen vodou z dolu „Engerth“ a „Prago“ přes Vrapice, Stehelčeves a Dřetovice ku Kovárům, kde se spojuje s potokem „Zákolanským“ a s ním v Kralupech ústí do Vltavy.

Potok „Sítna“, který před dávnými lety vyvěral v lese za nynějšími jatkami, tekl údolím Sítna pod Kročehlavy a poté se spojoval až v místech nynější Poldiny Huti s výšezmíněným potokem, byl stržen před léty při hloubení…

Dnes už jen jméno údolíčka „Sítna“ a povaha terrainu nám ukazuje místo, kudy kdysi tekl. Před léty bylo po levé straně nynější silnice k Motyčínu vedoucí v místech před vchodem ku hřbitovu jakési malé jezírko či spíše močál, kde se říkalo v „Suchoraze“. Lidová pověst pravila, že „nemělo dna“, čímž měla býti naznačena jeho velká hloubka. Zdejší benediktinský velkostatek však močál ten vysušil a proměnil v úrodné pole, takže po bývalém „jezírku“ není dnes ani stopy.

Kladno neleží celé v rovině, nýbrž pouze jeho západní část. Ostatní části leží na svazích a tvoří jakési dvě souběžné údolí sbíhající se na východě v jedno široké, táhnoucí se dále k Dubí a k Vrapicům. Původní městečko Kladno prostíralo se v místech nynějšího náměstí na dosti příkrém východním svahu, kterážto poloha byla zajisté výhodnou jednak blízkostí zámku jako sídla vrchnosti, jednak z důvodů klimatických.

Podnebí zdejší je poměrně drsné a teplota vzduchu průměrně o 8 °C nižší než v Praze, což však není nijak na újmu poměrům zdravotním, jež jsou zde nad obyčej příznivé. Vzhledem ku zaměstnání zdejšího obyvatelstva převážně hornictvím a hutnictvím jest opravdu s podivem, jak malé procento lidí umírá zde tuberkulosou, čehož v neposlední řadě je příčinou zdejší obzvlášť zdravé podnebí.

Katastr kladenský býval vždy kol dokola zalesněn, takže dle prastarého rčení zavítal do Kladna jen ten, kdo v okolních lesích zabloudil. Tomu zdá se nasvědčovati i ta okolnost, že hostinský v panském hostinci (nynější číslo popisné 4) míval v dřívějších dobách povinnost podati každému cizímu hostu zdarma chléb i sůl. Z toho tedy vidno, že mnoho cizinců asi do Kladna nepřicházelo. Lesy prostíraly se v místech nad hřbitovem, po stráni od [místní název nejasný] k nynějšímu dolu „Engerth“, od Bressonu za Novým Kladnem kol jatek až k „Výhybce“. Pouze směrem k Unhošti byla cesta nezalesněna.

Město Kladno spojeno je silnicemi s Rozdělovem (směr Lány–Nové Strašecí), s Braškovem (směr Unhošť), s Dobrou (směr Bratronice–Zbečno), s Kročehlavy (směr Dříň–Buštěhrad), s Dubí (směr Vrapice–Stehelčeves–Kralupy) a Motyčínem (směr Pchery–Slaný). Leží na železniční trati Praha–Cheb a má železniční spojení s Kralupy. Nádraží „Výhybka“, ležící na půdě sousední obce Kročehlav, je od města vzdáleno necelé půl hodiny a má s městem výhodné spojení autobusové. Na katastru kladenském leží nádraží „Nové Kladno“ a „Staré Kladno“. Spojení Kladna se Slaným prostřednictvím poštovních autobusů, a to dvěma směry (přes Pchery a přes Libušín), ukázalo se velmi výhodným a přispívá značně ku sblížení obyvatelstva obou těchto měst, jež do nedávna ještě neměla žádného spojení.

Původ Kladna zahalen je rouškou, do níž historie nevrhla ni nejmenšího světla. Zmínku v Hájkově kronice k roku 858 o plundrování krajiny kladenské vévodou Luckým nutno bráti s náležitou opatrností. Etymologie názvu samého, ať z kterékoliv stránky uvažována, neposkytuje nám náležitého objasnění.

První historickou zmínkou o Kladně je zpráva o povinnosti odvádění desátků farářem kladenským biskupu pražskému, z čehož možno s určitostí usuzovati, že zde koncem X. neb jistě počátkem XI. století stávala plebanie a že tudíž chrám Nanebevzetí P. Marie, dnes již zbořený, byl v té době již chrámem farním.

V Kladně stávaly původně dvě tvrze a sice jedna zvaná „dolejší“, jež byla asi v místech nynějšího zámku, a druhá „hořejší“ neb „Ostrovec“ zvaná před nynější šachtou „Engerth“. Od nepaměti obýval obě tyto tvrze zemanský rod pánů „z Kladna“. Jako v mlze vystupují Ctibor a Jaroš ve vzpouře Přemysla Otakara II. proti otci Václavovi I. (1248–57). Rovněž různé jiné zmínky o členech rodiny toho, v krajině zdejší rozvětveného, nepodávají nám jasných zpráv o posloupnosti držitelů obou uvedených tvrzí, poněvadž se týkají pouze záležitostí patronátních neb soudních.

Jisto je, že v letech 1392–1423 byl držitelem „hořejší“ tvrze Václav z Kladna, jenž byl notářem desk zemských. Ku tvrzi této přináleželo tehdy: dvůr na Ostrovci, lesy Smouha, Voleška a Roviny a náleželo k ní pět poddaných rodin v Kladně. Dolejší tvrz, u níž ležela ves „Kladno“, patřila posléze panu Zdeňkovi z Kladna, jenž soustředil majetek obou větví rodu pánů Kladenských ve svých rukou a zemřel jako poslední ratolest svého rodu po meči roku 1543. Byl pochován dle obyčeje s mečem, prstenem a rodinným znakem – dva býčí rohy s osmi korouhvičkami a přilbou rytířskou – v kůru kladenského kostela.

Veškeré zboží své odkázal potomkům své sestry Maruše, provdané za Jana Žďárského ze Žďáru, pána na Měcholupech a Červeném Újezdě. V kšaftu uvedeno je: „Kladno s dvěma tvrzemi, dvěma dvory a dvory kmetcími, Kročehlavy, v Motyčíně a Újezdě pod Kladnem dvory kmetcí, v Hořejší a Dolejší Dobré dvě tvrze a dva dvory pusté s dvory kmetcími, v Doksích půl tvrze, dvoru a vsi, v Družci, Unhošti, Žehrovicích a Pcherách po jednom dvoru kmetcím, Knovíz, Žižice, Lukov, Kamenici, Hořovice, Drahouš a Černčice vsi celé, v Tachlovicích a Nučicích tvrze pusté, dvory poplužní a kmetcí a v Pticích Hořejších dvůr.“

Maruše Kladenská měla s Janem Žďárským syna Oldřicha, jenž se dle poslední vůle Zdeňka Kladenského stal majitelem veškerých v kšaftu uvedených zboží. Časnou však jeho smrtí přešlo veškeré toto zboží na jeho čtyři syny, a to Jana, Stanislava, Jiříka a Zdeňka. Stanislav rovněž brzy zemřel (1543); vládli tudíž zbylí tři dědicové společně nad veškerým jměním až do roku 1549, kdy se o ně rozdělili. Kladno připadlo Zdeňkovi, jenž však zemřel bezdětek roku 1557, načež se dostalo bratru jeho Jiříkovi, který vládl zde sedmnáct let, a sice od roku 1557 do 1574.

[Poznámka pod čarou:] V roce 1549 bylo v Kladně 36 gruntů, z nichž 31 náleželo k tvrzi dolejší. Z nich však bylo 15 rozbořených. Z pěti pak pobíral pan Volf Bořita z Martinic poddaných tři rozbořené, takže bylo v Kladně celkem 18 gruntů, což činilo s vrchnostenskými domy a farou asi 25 čísel.

Rod pánů „ze Žďáru“ držel Kladno až do roku 1670 v mužském potomstvu. Rod tento měl kolébku ve Žďáru na Doupovsku v loketském kraji, dříve ryze českém, byl původu prastarého a měl společný erb s pány z Kolovrat, Janovic a vladyků z Obranovic: ve štítě z půli modrém a z půli stříbrném orlici z půli stříbrnou a z půli červenou se zlatým páskem na prsou, zakončenou trojlístky. Rod sám měl tři větve: všechlapskou, kladenskou a evangelickou, jež se později z příčin náboženských odstěhovala do Sas.

Jiří ze Žďáru již v mládí svém oddán byl celým tělem životu rytířskému a jsa velmi obratný a zkušený, byl ve dvorských službách císaře Karla V. a Ferdinanda I. Dvakráte súčastnil se tažení proti Turkům a nejednou octl se v nebezpečí života. Ve válce Šmalkaldské (1547) vedl na straně královské hotovost slánského kraje. V roce 1564 byl hejtmanem kraje slánského a zvolen králem i stavy zemskými za nejvyššího berníka. V následujícím roce jel pro mrtvé tělo císaře Ferdinanda do Vídně a „pomáhal je na marách pod zlatohlavem v truhle ke každému rohelku a potom k vozu s hrabaty, pány a jinými rytíři odnášeti, až na hrad Pražský dovezeno bylo“.

Od roku 1565 nemohl sám pro nedostatek zdraví službu vojenskou zastávati; vypravoval na jízdy s císařem Maxmiliánem svého mladého synovce Albína. Jiří ze Žďáru narodil se roku 1517 jako syn pana Oldřicha ze Žďáru a jeho manželky paní Ludmily z Doupova.

Jiří ze Žďáru byl postavy prostřední, silné tělesné konstrukce a rozložitých prsou. Jeho mužská, krásná a výrazná tvář byla vroubena hustým a bohatým vlasem i vousem. Byl povahy rytířské a mysli nad obyčej ušlechtilé. Manželkou byla mu Ludmila z Martinic, sestra pana Bořity z Martinic a na Smečně. Že Jiří byl ve dvorských kruzích oblíben, svědčí okolnost, že u příležitosti svatebního veselí zaslal arcikníže Ferdinand, tehdejší správce království Českého, nevěstě jeho po králi z Tábora, hofmistru svému, znamenitý diamant.

Za jeho doby přestavěna byla stará tvrz v zámek, pohodlné to panské sídlo, obehnané však dosud příkopy. V zámku bylo v té době hojné služebnictvo i úřednictvo, takže Kladno přeměnilo se z nevzhledného zemanského dvorce na skvělé sídlo šlechtické, kde pořádány časté slavnosti a hony, jichž hojně se účastnila okolní i pražská šlechta.

Jiří, jsa u dvora velmi oblíben a vážen, vymohl na císaři Ferdinandovi I. majestát, jímž dosavadní vsi „Kladno“ dostalo se názvu „městečko“, dáno mu právo dvou výročních trhů, právo užívati pečeti městské s voskem zeleným a právo ohraditi městečko hradbami. Památný majestát tento vydán byl císařem Ferdinandem I. dne 21. prosince 1561 v pondělí po sv. Tomáši na hradě Pražském. Mimo dva výroční trhy mohli obyvatelé držeti trh každé pondělí.

Znak města Kladna byl: „Štít všecken modré neb lazurové barvy, v poli na zdél rozdělený, v jehož pravé polovici půl orla bílé barvy, majícího pysk zlatý s rozžhavenými ústy a vyplazeným jazykem, pak střich zlatý na prsou a nohy též zlaté, k pravé straně obráceného se vidí; v levé pak polovici štítu rys, zvíře své přirozené barvy, vzhůru stojí, majíc též rozžhavená ústa a jazyk červený a dvící předníma nohama téhož půl orla.“

Nad znakem tímto na znamení pravomocnosti postavena byla panna s očima zavázanýma a krunýřem, jež v levici váhy a v pravici meč držela.

Kladenští stali se měšťany, vystavěli si radnici s obecní hospodou v místech, kde nyní je, obehnali městečko čítající 25 čísel opukovými hradbami, v nichž si vystavěli tři brány: Pražskou (Rakovnickou) v místech, kde ústí nynější Masarykova třída do náměstí, Slánskou při východu z náměstí do Štulcovy ulice a Unhošťskou, kde ústí ulice Pivovarská do ulice Pražské. Mimo to byla zde ještě „Branka“, menší to brána při ústí Huťské ulice do náměstí. Byla určena pouze pro pěší.

Všechny brány dochovaly se až do XIX. století, kdy byly postupně zrušeny a zbořeny. Poslední z nich zbyla brána „Slánská“, kterou ještě někteří dnes žijící obyvatelé pamatují. Hradby vzaly za své již v století XVII. a XVIII. a ačkoliv si dovedu učiniti přibližně správnou představu, kde asi stávaly, přece jsem se nikde nemohl dopátrati ničeho bližšího o jejich jsoucnosti a jejich eventuelním zániku.

Sám farář Mottl, jenž byl horlivým zdejším místopiscem, píše ve svých poznámkách, že se nemohl o nich ničeho bližšího dověděti. Zajímavo je, že ani v ústní tradici, jež nám leccos v Kladně dochovala, nikdy jsem o uvedených hradbách ničeho nezaslechl, a proto je asi správnou domněnkou, že zdi tyto nebyly opravovány a že během času vlivem povětrnosti se rozpadly tím spíše, že jich se stanoviska strategického ani všeho jiného nebylo potřebí.

V této době zvolili si Kladenští ze svého středu primasa a konšely, opatřili si syndika a písaře a vystavěli si s pomocí vrchnosti lázeň obecní v nynější ulici Lázeňské. Při soudech zachovávali řád města Slaného a částečně Velvar.

Jiří Žďárský s manželkou byli velkými dobrodinci Kladna a jim je děkovati za pozdější jeho vzrůst a význam. Pro kladenský chrám dali ulíti velký zvon s českým nápisem u zvonaře Brikcího v Novém Městě Pražském.

Jiří zemřel roku 1574 v stáří 65 let jako královský rada a byl pohřben v chrámu kladenském. Náhrobek jeho, ozdobený postavou rytíře v plné zbroji, nese nápis: „Léta Božího 1574 v pondělí před Duchem Svatým zemřel urozený a statečný rytíř pan Jiřík Žďárský ze Žďáru, pán na Kladně a Červeném Oujezdci, Jeho Milosti císaře římského radda atd. Tuto pochován jest. Bůh račiž j. m. b.“ – jemu milostiv býti.

Manželka Jiřího ze Žďáru paní Ludmila z Martinic zemřela roku 1579 a byla pochována vedle chotě svého v chrámu kladenském. Na jejím kameni náhrobním čteme: „Anno Domini MDLXXIX obiit generosa Domina, Domina Ludomilla de Martinic, quae sub hoc saxo humata jacet. Orate pro ea Mariam, ut Jesus, eius filius largiatur veniam.“ Pod nadpisem je znak rodový.

Jiří neměl mužských dědiců a odkázal veškerý svůj majetek bratru svému Janovi s doložením, že veškeré zboží dostane se po smrti jeho synu jeho Ctiborovi. Jan byl nejstarší z bratří. Mládí své prožil v Německu v rytířských službách hrabat z Khünštýna a Stolberga, s nimiž několik tažení do Nizozemí a Francie podnikal a hrdinským chováním se vždy vyznamenával.

V letech 1550–52 byl hradním hejtmanem na Křivoklátě, v kteréžto době byli vězněni tam českobratrský biskup Jan Augusta a věrný soudruh jeho Jakub Bílek. Jan ze Žďáru zpříjemnil jim tam pobyt dle možnosti a opatřil jim dokonce i pivo s roštáním. Když se pak chystal, by vězňům i v jiných věcech úlevy poskytl, byl z Křivoklátu odvolán.

Na loveckém zámku Jivně hledal dlouho na vlastní vrub domnělý poklad, ale ačkoliv mnoho péče záležitosti té věnoval a Jivno téměř celé rozkopati dal, nenalezl ničeho. V pozdních letech byl Jan ze Žďáru jmenován radou při purkrabském soudu na Hradčanech a zemřel roku 1578 v 75 letech věku.

Za vlády Janovy, který Kladno již co stařec 71letý do správy vzal a nikdy k němu zvlášť nepřilnul, nestaly se žádné vnější změny; jen rušný dosavadní život ustoupil na čas klidnému způsobu žití tohoto starého pána.

Po smrti Janově ujal se vlády nad Kladnem Ctibor (Tiburcí), jenž vyplatil bratrům po 7 000 kop míšeňských a mimo to za spravedlnost ke statkům Zdeňka Kladenského 8 000 kop míšeňských Gothardu Floriánovi a 9 000 kop míšeňských Petru Vokovi, kteří však si při tom vymínili některé nápady na tyto statky.

Ctiborovi dostalo se dle tehdejšího způsobu všestranného vzdělání. V jinošském věku dán byl do rytířských služeb slezskému šlechtici panu Adamovi Švabstorfori, s nímž hojně cestoval. Později vstoupil návodem strýce Jiřího do služeb pana Zbyňka z Dubé a Lipého na Mělníce a Zákupech, kdež… [pokračování na následující straně].

V mužném věku též vymistrován byl. V průvodu téhož súčastnil se ve Frankfurtě korunovace Maximiliana II., načež se s pánem Zbyňkem odebral do Nízozemí. Rovněž účasten byl korunovace Maximiliana II. za krále českého v Praze a za uherského v Prešpurce. Súčastnil se tažení do Uher proti Turkům a pod hrabětem p. Švattovským i zájezdu do Sedmihrad.

Poté vstoupil do dvorské služby arciknížete Ferdinanda a byl co takový v Tyrolích a Uhrách a při korunovaci Maximilianova syna Rudolfa. V roce 1573 vypravil se do Polska s velikým poselstvem, jež jednalo o volbu Maximiliana za krále polského. V roce 1576 súčastnil se říšského sněmu v Řezně a r. 1595 započal politickou kariéru ve své vlasti.

Stal se královským radou, hejtmanem kraje slánského, hejtmanem Menšího města Pražského, přísedícím zemského soudu, prokurátorem karlštejnským a místodržícím království českého, čímž dosáhl veškerých hodností, jež byly příslušníku stavu rytířského vůbec dosažitelny.

V r. 1608 súčastnil se mírového jednání v Libni mezi Matyášem a Rudolfem a byl potom členem vyšetřující komise proti panu Petru Vokovi spolu s pány Adamem ze Šternberka, Adamem z Valdštejna a Vilémem Slavatou z Chlumu. V příštím roce vyjednával opět o vydání majestátu Rudolfova a podepsal jej za stav rytířský.

V r. 1611 zvolen byl Ctibor zástupcem stavů v jednání s císařem Rudolfem o zřeknutí se trůnu a byl přítomen jako tajný rada a skutečný komorník osobně jeho abdikaci. Že byl u dvora oblíben, svědčí i ta okolnost, že když v r. 1612 císař Matyáš jel z Frankfurtu od volby a korunovace přes své panství na Lány do Prahy, zastavil se pouze u pana Ctibora Žďárského v Červeném Újezdě, jenž je při pražské cestě, zde s celým svým dvorem obědval a „vesele se bavil“.

Pan Ctibor byl v péči o statky i poddané své důstojným synovcem pana Jiřího. Hleděl povznésti své poddané hospodářsky i kulturně a činil tak různými úlevami břemen robotních i rozmnožením výsad.

Pro obec zdejší pravým dobrodincem. Manželka Ctiborova paní Sibylla založila v Kladně první školu, jež byla hojně nadána a stala se základem všeho pozdějšího školství ve zdejší obci.

Pan Ctibor ze Žďáru byl mužem ryzího charakteru, vždy nakloněn spíše láskou a dobrotou než násilím překážky odstraniti. Jeho snahy v oboru sociálním i humánním zůstanou Kladnu nezapomenutelný. Byl i vřele zbožným, což v tehdejších dobách bylo pro osadu pravým dobrodiním. Veškerému příbuzenstvu i svým poddaným byl vždy spíše otcem než pánem a všichni bez rozdílu se k němu s důvěrou uchylovali o radu a pomoc, již nikdy nikomu neodmítl.

Pan Ctibor sepsal knihu svého rodu, v čemž mu byla pramenem jeho příbuzná paní Eliška, jež podruhé ovdověvši v pozdním věku v Kladně bydlila a zde též ve věku 85 let zemřela. Kde kniha ta je, není dnes známo, rovněž není znám osud knihy „Jesus Syrach“, kam pan Ctibor paměti své a rodu svého zapisoval a která byla později v majetku zdejšího rodáka, potomního vyšehradského probošta P. Štulce.

[Na okraji:] Vznik školy v Kladně.

Pokládám při této příležitosti za vhodné, bych se zde několika aspoň slovy zmínil o vzniku školství v Kladně. Činím tak stručně a v hlavních rysech.

První škola byla v Kladně zřízena paní Sibyllou Žďárskou z Hořovic, manželkou Ctiborovou, v r. 1588. Původní listina zakládací se nám nezachovala, snad vzala za své při katastrofě, jež stihla Kladno později (1620); je však zachován inventář věcí zádušních z roku 1598, kde stojí psáno: „Léta P. 1598 měsíce listopadu obnovena registra školní, totiž co k vychování kantorův v městě Kladně jakých věcí přináleží a přísluší, též co při škole zůstává, tak jakž od urozeného, statečného rytíře pana Ctibora Tiburcího Žďárského ze Žďáru a na Kladně a tolikéž od Její Milosti urozené paní Sibylly Žďárské z Hořovic a paní manželky Jeho Milosti léta Páně 1588 nařízeno a udáno jest.“

Nadání kantora bylo: „Předkem Jeho Milost pan Tiburcí Žďárský ze Žďáru a na Kladně jedno sto ovec a tři krávy a Její Milost urozená paní Sibylla Žďárská z Hořovic a paní manželka Jeho Milosti páně též 10 krav pod jistý plat pro nadání k památce odevzdati ráčila a ta nadání zůstávati a nehybnouti má tak, jako by zádušní bylo.“

Co pak se od toho dobytka týče, z něhož rovně jako z hořejšího platu vycházeti má, totiž deset ovec za jednu krávu se počítá a z jedné každé krávy dávati se platu ročního jednu kopu míšeňskou (60 gr.). A takový plat na dva termíny po třiceti groších míšeňských, jedna polovice při sv. Jiří, druhá při sv. Havle, vycházeti mají. A kdoby koliv takový dobytek buď hovězí nebo ovčí sobě pronajatý měl, povinen bude takovým platem při každém termínu každému budoucímu kantorovi, jakž nahoře doloženo, od sebe odvésti a dáti.

Též také co z města a z vesnic jeden každý soused náležející, jakž vyměřeno a nařízeno jest, snopného i na chléb dávati mají v knize poznamenaných gruntů, jakž jest poznamenáno, vždy upomínati jednoho každého věděti bude.

Z Kladna, kde tehdy bylo 21 rolníků a 5 řemeslníků, obnášelo snopné 53 snopů, na chléb 95 grošů; z Motyčína od šesti poddaných 28 snopů a 24 groše; z Újezda dva poddaní odváděli 12 snopů a 16 grošů; z Kročehlav od 7 poddaných 53 snopů a 44 groše. Byl tedy celkový příjem kantorův z dobytka 23 kopy, snopného 10 mandel 3 snopy a na chléb 2 kopy 59 gr.

Dále psáno: „Též také od Jeho Milosti pana Ctibora Žďárského ze Žďáru a na Kladně k dědičnému užívání každému budoucímu kantorovi kladenskému jeden kus dědiny mezi lesy, jdouc k Dobré proti poli [jméno nejasné] z Dobré, na níž se žita na zimní míry pražské při nejmenším do čtyř strychů síti může a k tomu zahrádku pod Březnou, v níž se vaření dobře při pustiti dáti.“

Dodatek k původnímu nadání zní: „Léta Páně 1598 již dodávajícnictvo, ten čtvrtek po Početí Blahoslavené Panny Marie (10. prosince), Její Milost urozená paní Sibylla Žďárská z Hořovic jednomu každému nynějšímu i budoucímu kantorovi kladenskému pro budoucí a věčnou památku šaty ložní k dědičnému jich užívání odevzdati a odházati poručila, jako: peřinu spodní s povlakem, polštář s povlakem, podušku s povlakem, prostěradlo a svrchní peřinu s povlakem.“

Každý kantor kladenský při svém odstoupení nadepsaných šatů ložních i s povlaky zase tak, jak jsou mu odevzdány byly, beze všech nedostatků a pominění postoupiti a jestliže by toho, co potrháno a potřebováno bylo, aneb jakou škodu vzalo, to on na svůj náklad opraviti dáti a prve nežli by odstoupil, ze všeho práv býti povinen bude.

[Pokračování textu z předchozí strany:] J. M. pánu tomuto i budoucím potomkům jeho bez úplatku každého roku. Víceji mimo nahoře jmenovaných tři pacholat z každého roku povinen bude kantor dvě pacholat, kteří by se mu od vrchnosti dali, v zpívání vychovati beze všeho úplatku.

Od r. 1600 popisuje se „kantor“ od správce školy „rektora“, jak vidno z následujícího: „Léta Páně 1600 v pondělí po sv. Jiřím, rytíř Boží, urozený a statečný rytíř Ctibor Tiburcí Žďárský ze Žďáru a na Kladně, J. M. C. rada a hejtman Menšího města Pražského, naříditi, ustanoviti a věčné nadání učiniti ráčil, aby každé suché dni o jeden věrtel (4 vědra 25 mázů) piva bílého více nežli obyčejně bývá v pivováře kladenském se přibralo a tak každého roku čtyři věrtele piva bílého z téhož pivovaru a jeden věrtel piva starého k užitku a k dobrému školy a špitálu kladenského neb lidí v nich přebývajících vystavováno, a to k dobrému nadepsané školy a špitálu obracováno aby bylo.“

Z výtěžků za pivo, peněz utržených, udržovány byly budovy školy a špitálu a zbytek ukládán k dobru v jamecké pokladně. R. 1609 bylo uloženo již 200 kop a za deset let později 314 kop míšeňských, ač mládeže školní z těchto peněz ročně 6 kop dostávala.

Rovněž různé pokuty v naturaliích ukládány byly k dobru školy, jak vidno z následujícího zápisu: „L. P. 1602 při času svatého Jiří, rytíře Božího, z nařízení urozeného a statečného rytíře pana Ctibora Tiburcího Žďárského, Jan Prautl, pacholek ovčácký, dal ovec patnácte ke škole kladenské k dobrému a užívání rektorovi téže školy nynějšímu i budoucímu za pokutu pro zbití a zranění Honzy, pacholka ovčáckého ze dvora Doberského, od kteréžto zbití se přeťal šel a ty ovce jsou podvedeny knězi Tomáši, ten čas faráři kladenskému, z nichž on i kdožby je koliv potom měl, plat správci školy kladenské, totižto do roka jednu kopu třiceti grošů míšeňských dávati mají na časy budoucí.“

L. P. 1607 jest vyzdviženo z truhlice sirotki kročehlavské spravedlnosti Kači, dceři Smařiny, náležité od ní za příčinou jejího zlého chování 10 kop míšeňských a za ně koupeny dvě krávy k dobrému a k užívání kantorovi a zprávci školy kladenské, aby z nich jemu každoročně plat stálý... [pokračování na následujícím skenu].

Po jedné kopě míšeňské vycházel na časy budoucí věčné.

[Na okraji:] Nadání mládence.

Rektorovi školy dán byl k ruce školní mládenec, jak ze zápisů zjevno: L. P. 1602 v pondělí po památce sv. Tomáše, apoštola Páně (23. prosince), urozený a statečný rytíř pan Ctibor Tiburcí Žďárský ze Žďáru a na Kladně, J. M. C. rada a hejtman Menšího Města Pražského, a urozená paní Sibylla Žďárská z Hořovic, vlastní manželé, jsouce žádostiví čest a chválu Boží pozdvihovati, vedle své nejvyšší možné s dobrým rozmyslem a bedlivým uvážením nížepsané nařízení učiniti ráčili.

Aby kantor a správce školy kladenské nynější i budoucí byl povinen chovati mládence dobrého, pobožného a ctnostného, kterýžto muziku znal a dobře zpívati uměl, v kostele se pokorně a poctivě choval, kantorovi při zpěvu i při školní práci pomáhal a děti ve čtení, psaní, muzice a zpěvu vyučovati uměl.

Pro jeho vychování a službu byly určeny dávky z panství, ze dvora žďárského, ze dvora kladenského a z fary. Z Kladna měl být každoročně dáván obilní a potravní díl: žita čtyři strychy, hrachu jeden věrtel, krup jeden věrtel, krupice dvě čtvrtce, řípy jeden strych, mrkve jeden strych, soli jedna čtvrť, másla deset žejdlíků a sýra za jednu kopu míšeňskou.

Dávky měly být rozděleny na čtyři termíny a každé suché dni měl být čtvrtý díl odvezen do školy. Dále měl mládenec dostávat týdně na maso čtyři groše míšeňské a ročně šest kop jako služné.

Ze záznamu z roku 1600 se uvádí i dávka piva z kladenského pivovaru pro školu a špitál: každé suché dni jeden věrtel bílého piva a jednou ročně jeden věrtel starého piva. Výtěžek měl sloužit škole, špitálu, opravám budov a chudým.

Při každé várce měly být ze společného pivovaru dávány také menší dávky piva kantorovi a školnímu mládenci. O způsobilosti mládence bylo dále poznamenáno, že měl být řádný, užitečný a přijatelný pro vrchnost i faráře.

Kantor měl objednat a chovat takového mládence, který by se dobře hodil a J. M. panu kolátorovi i faráři líbil. Kdyby žádného nechoval, nebo by choval nehodného, ponechával si pán i jeho budoucí dědicové statku kladenského právo s nadáním a důchody naložit jinak, kdykoli by se v této věci shledal neřád.

Farář měl na zachování pořádku bedlivě dohlížet a řídit se v tom vůlí patrona. Na zlepšení nadace kantorovy bylo pamatováno i nadále.

L. P. 1604 dal Jiřík, pacholek ovčácký na Kladně, za jistými příčinami pět dojných ovcí k užívání mládenci kantorovu. Jan Cížek z města Kladna je přijal a zavázal se z každé odvádět roční plat po šedesáti groších míšeňských.

L. P. 1605 zanechal pacholek ovčácký, který sběhl od lidí z Hořejšího Přítočna z gruntů kladenských, jednu dojnou ovci. Ctibor Tiburcí Žďárský ji odevzdal k užitku kantorovu mládenci. Ovce zůstávala u Jana Kováře a Pavla [příjmení nejasné] ve vsi Hořejším Přítočně.

L. P. 1605 byl Václav Dvořák ze vsi Hřebče, tehdy rychtář, pokutován za neřády a za to, že šenkýři dovoloval přijímat od mládeže obilí a jiné věci kradené rodičům. Jako pokutu měl dát patnáct dojných ovcí k užívání kantorovu mládenci; pokud by je neodvedl, měl z nich platit každý rok půldruhé kopy míšeňské.

Téhož roku měl čaušník Prokop Sládek na [místní název nejasný] v Kladně odvést pět ovcí jako pokutu za dřevo vzaté v lesích nad Německou Lhotou mezi grunty buštěhradskými a kladenskými. Ovce měly být obráceny k dobrému školního mládence.

[Pokračování předchozího zápisu:] ...k dobrému snažení jeho jsou obráceny, aby mu je ihned týž Prokop odvésti anebo z nich plat z každé ovce každého roku po čtyřech bílých dávati povinen byl.

Při zlepšení nadace kantorovy roku 1607 pamatováno i na mládence následovně: „Při tom také jedna kráva též Kači z gruntu Václava Šmary náležitá za příčinou svého práva jest k dobrému a užívání mládenci kantorovému, aby mu z ní platu ročního po jedné kopě míšeňské vycházelo, obrácena.“

L. P. 1612 spadly jsou na J. M. Pána vrchnostního po Janu Lybkovi z Rysic dvě krávy, kteréž J. M. Pán k dědičnému a věčnému užívání ke škole kladenské na pomoc vychování kantorového mládence jest dáti ráčil.

Veškerý dobytek kantorův a správce školy, jakož i mládence, byl rozdělen mezi poddané, kteří odváděli činži vedenou v inventáři. Tento se zachoval z roku 1609.

Kantor měl dle něho na vychování mládence mimo vařivo a pivo z každé várky na penězích šest kop a z dobytka čtyři kopy dvanáct grošů míšeňských.

Kde původní škola stála, nemožno dnes přesně odhadnouti, ale jisto je, že postavil ji pan Ctibor Tiburcí v místě mezi tehdejší farou a vrchnostenským funkerkem. Stála tak, že se zadní zdí dotýkala fary a mezi střechami byl vodní žlab, který vodu ze střech odváděl do náměstí.

Mezi funkerkem a školou byl malý dvorek, z něhož se mohlo vystupovat na pavlač. Budova byla jednopatrová. V přízemí byly místnosti hospodářské a komora pro mládence; nahoře nad školní světnicí o dvou oknech byla okna do náměstí a do dvorka.

Vnitřní zařízení bylo chudé: stůl dlouhý za katedru, jedna lavice pro pacholata, čtyři stolice dlouhé, tři tabule velké, jedna menší tabule na stěně, dvě okna, kamna a v nich hrnec měděný. Komora kantorova měla dle inventáře jedno okno a lože s nebesy vedle školní světnice. Nahoru se chodilo po dřevěných schodech a vstupovalo se na rovnou dřevěnou pavlač.

[Pokračování popisu školy:] Vyučovalo se i předmětům literárním, o čemž svědčí okolnost, že přibrán byl mládenec, jenž měl nejen kantora při zpěvu podporovati, ale i ve škole čtení, psaní, muzice a zpěvu vyučovati uměl.

Školní návštěva nebyla nucena, což vidno ze školního nábytku, jenž obsahoval jen jeden stůl, školní lavici pro chlapce, a v Kladně bylo tehdy padesát až šedesát rodin, nezměřeno-li v úvahu i obce přifařené.

Pan Ctibor ze Žďáru pojal v pondělí po sv. Scholastice (11. února) 1577 za manželku Sibyllu Hradistkou z Hořovic, s níž měl tři dítky: Jana Jiřího (asi 1578), Kateřinu (nar. 7. února 1589) a Annu Marii (nar. 20. září 1590).

Roku 1586 v pondělí po neděli provodní (14. dubna) potvrdil zvláštním listem kladenským všechny výsady, jež jim pan Jiří byl udělil, a nadto přidal každoročně dvě várky piva. Důležité privilegium udělil mistrům řemeslnickým, jež osvobodil od všelijakých poražení a podávek a toliko louku řemeslnickou za robotu jim přikázal.

Rovněž cechy zavedl, jímž dal zvláštní artikule. Z nich zachoval se toliko jeden, a to šestatřicátý, v výtahu znějící takto: „Jest louka řemeslnická, slove robotní blíž Sýtny, kterážto řemeslníkům jakéhokoli řemesla, kteří zde při městysi Kladně svá řemesla provozují, od vrchnosti dána byla.“

Tu práci cechmistři povinni byli mladším naříditi, aby po všechny mistry na tu louku povolal hned, jak pod sekáči panskými posekána jest. Na té louce ihned staří s mladšími trávu rozmetati, usušiti, shrabati a do kopek složiti povinni jsou a jdouc z louky purkmistru kladenskému oznámiti mají, že je seno i otava shrabána, usušena a do kopek dána.

Za tuto práci J. M. pán ráčil naříditi dejenský bílého piva a po jednom bochníčku chleba. Louka tato ležela pod hřbitovem u nově založeného rybníčka. Dnes je v těch místech pole.

Tím se stalo, že nebylo téměř domku, kde by nebylo řemeslníka, jenž k vůli výhodám uvedeným řemeslo aspoň po domácku neprovozoval. Živnostníci kladenští tvořili cechy: zednický, oděvnický a společný; k těm později přistoupili řezníci a nejposléze i sladci.

Za Ctibora byl v Kladně knězem Václav Hodoroby, ustanovený již od Jiřího (1558); po něm přišel Petr Bavorovský (1589) a po tom opět kněz Matěj ze Strakonic, jenž křtil dceru Ctiborovu Kateřinu Griseldis. Když i ten později odešel, psal pan Ctibor třikrát arcibiskupu pražskému o kněze Tomáše, faráře v Lidicích, a volal k misii častěji i jezuity.

[Pokračování z předchozího skenu:] Špitál kladenský založila paní Sibylla kolem roku 1590 pro tři a později pro další tři chudé osoby a opatřila vším, co k pohodlnému živobytí třeba bylo.

Kol roku 1610 založil pan Ctibor lazaret, domek pod patro se čtyřmi komorami, aby v čas morové rány nebo kdyby jinak některý z čeledky onemocněl, byl tam chován, obsloužen a ze zámecké jídelny a pitím opatřen. Roku 1613 paní Sibylla toto nadání zlepšila.

Pan Ctibor nezdržoval se stále na Kladně. Jednak navštěvoval své statky, jichž měl mnoho, jednak zabíraly mnoho času jeho úřady, které vyžadovaly jeho přítomnost jednou v Praze, jindy na Karlštejně. Správu domácnosti proto svěřoval synu příbuznému, zvláště Hynkovi Žďárskému ze Žďáru, synu pana Libeňda na Všetatech.

Zámek kladenský byl tehdy útulkem příbuzenstva Žďárských a kladenský kostel jejich hrobkou. V té době žila na Kladně paní Markéta Reychlová z Radenberka, paní Eliška Žďárská, paní Lidmila vdova po Jiřím, bratr Petr Vok s rodinou a pan Jiří Čejka z Olbramovic s manželkou Lidmilou z Hořovic. Ti zde vesměs zemřeli a zde pochováni byli.

Pan Ctibor Tiburcí ze Žďáru zemřel 6. dubna 1615 a byl pochován v hrobě svého děda Volfa v kladenském kostele před hlavním oltářem.

V kisafě svém, pořízeném v pondělí po sv. Michalu roku 1613, odkázal své statky kladenské s příslušenstvím: jedním osedlým v Kročehlavech, pustkou v Doksech, čtyřmi osedlými s rybníkem, lesy a příslušenstvím v Hořejším a Dolejším Přítočně, půl vsí Lukova, dvěma osedlými ve Drahousi, tvrzí s majstvím v Hudonicích, synu svému jedinému Janu Jiřímu.

Manželce Sibylle svolil, aby si mimo hotové peníze a klenoty vybrala prsteny, zápony, šatstvo, zlaté a stříbrné předměty, koně nebo valachy a další domácí vybavení; kladenský zámek jí měl ročně poskytovat také dvacet kop z povlaky a ložení, šest kočárových koní nebo valachů, vozy a několik krav.

[Pokračování inventárního výčtu z předchozího skenu:] Všechno nádoby kuchyňské a od dřeva, co by se jí líbilo. K bytu na Kladně v zámku čtyři pokoje a Martinovský forberk na Kladně; k tomu zámek a statek Kysický mimo jiné věcné a hotové obilí každoročně, slepic či kuřat dvě kopy, vajec mezi matkami Božími psaných osm kop a k zelenému čtvrtku dvě kopy.

Paní Sibylla nepřečkala dlouho svého manžela. Zemřela tři léta po něm a pochována byla vedle pana Ctibora v presbyteriu chrámu kladenského. Při bourání starého kostela byly prachy jejich vyzdviženy a uloženy potom v novém kostele v pravé lodi před oltářem.

Nad hrobem hlásala páska pro věčné časy s nápisem: „Zde odpočívají dobrodinci Kladna: urozený a statečný rytíř Ctibor Tiburcí Žďárský ze Žďáru L. P. 1615 zemřelý a manželka jeho, urozená paní Sibylla Žďárská, rozená Hradecká z Hořovic, L. P. 1618 zemřelá.“

Jak již řečeno, odkázal pan Ctibor před smrtí veškeré své jmění synu svému Janu Jiřímu, tehdy sedmatřicetiletému. Ten byl v mládí pážetem při císařském dvoře v Praze a ve službách císařských vykonal hojné cesty v zemích západních. Po smrti otce převzal také poručenství nad Floriánem Jetřichem, synem Jana a Kateřiny ze Škvorce a vnukem Gotharda Floriána Žďárského a Kateřiny z Reychu.

Florián Jetřich se v roce 1615 oženil s Alžbětou Volfomínou Berkovnou z Dubé a do věna zapsal 25. dubna 1616 tvrz Lukov, na Kameňu a další majetek za 9000 kop grošů. Nastoupil jako otec dráhu úřednickou; roku 1617 je uváděn v Praze při obecním sněmu, roku 1617 při volbě arciknížete Ferdinanda za českého krále a téhož roku jako rukojmí z kraje Slánského. Povstání roku 1618 se nezúčastnil, ale konfederaci roku 1619 podepsal.

Za vlády pana Jana Jiřího potkala Kladno veliká pohroma, jejíž následky cítilo městečko ještě mnoho desetiletí. Když v roce 1620 zuřila válka a obě vojska, stavovské i císařské, táhla po bitce u Rakovníka ku Praze, plenila obě vším možným způsobem, takže cesta jejich vyznačena byla požáry a spáleništi.

Kol Kladna vypleněny byly vsi: Dobrá Velká i Malá, Ploštiny, Bratkov, Kysice, Přítočno a Červený Újezd. Doksy, Družec a Německá Lhota zůstaly ušetřeny. Rozdělov tehdy ještě nestával.

Vsi tyto leží u cesty rakovnické. S druhé strany byla silnice slánská, jež vedla ze Slaného ku Praze přes nynější okres kladenský. Ludy přesně známa není; jisto však je, že se od Slaného zatočila k Buštěhradu a táhla se pod Makotřasy. Tam bývalo clo, při němž majitelem hrobovským dne 9. září 1575 bylo stanoveno, kolik má být vybíráno z každého vozu obilného, z jiného naloženého vozu, z koně, vola nebo krávy.

Poncovráb právo toto potvrdil i bratrem Ferdinandem 30. prosince 1574 panu Jetřichu Bezdružickému z Kolovrat. Cesta byla zřejmě silnicí zemskou a roku 1620 vedla tudy vojska. Touto silnicí táhlo vojsko k Bílé hoře.

Ve Stehelčevsi vypálilo z šestnácti gruntů šest a podíl jeden. Kozačští vojáci vehnali se přes Dubí až he Kladnu. Ves Dubí, náležející dílem paní Zbyňkové z Kolovrat a dílem panu Janu Jiřímu Žďárskému, lehla úplně popelem. Výjezd pod Kladnem zůstal ušetřen, jen první grunt náležející Matěji Paduchovi byl požařen, zpustošen a vydrancován.

Dne 7. listopadu 1620 k polednímu dorazili vojáci k městečku Kladnu. Dříve než o pohromě této pro Kladno bude mluveno, podává kronikář stručný obraz tehdejšího městečka, aby porozumění bylo snazší.

V roce 1574 byly v Kladně poněvadž vsi, čítající dvě tvrze, z nichž jedna slula Hořejší a druhá Dolejší. Hořejší tvrz neboli zámek ležel severozápadně od Kladna v dubovém háji na pahorku, jenž se Ostrovec říkalo. Při tvrzi byl poplužní dvůr se vším příslušenstvím, poli, zahradami, stájemi, slodovnami, kravínem a ovčínem.

Podle starých zápisů měly k hořejší tvrzi patřit lesy Smouha, Olesnice, Rovina, svatojánské mýto a hranice u Porčan. Tvrz měla v Kladně pět poddaných gruntů; některá stará čísla gruntů jsou v textu uvedena podle pozdějších zápisů.

Když držitel hořejší tvrze zemřel roku 1464 bez potomků, připadla tvrz se vším majetkem jako odúmrť na českého krále Jiřího z Poděbrad. Ten ji daroval 2. května 1464 Jindřichu Bezdružickému z Kolovrat na Buštěhradě.

Téměř po celé století náležela k panství buštěhradskému, až ji Jetřich Bezdružický 22. září 1530 prodal Volfovi z Martinic a na Smečně. Tvrz byla 25. března 1536 přivtělena ke hradu Okoři, kde se Volf z Martinic tehdy usadil.

Zdeněk z Kladna podstoupil tuto tvrz s poleními i luzami kolem roku 1540, avšak lesy a pět poddaných gruntů si ponechal pan Volf z Martinic. Roku 1549 byly z těchto pěti gruntů dva osedlé a tři od roku 1450 pusté; jejich poddanství ke Smečnu trvalo až do roku 1663.

Roku 1549 bydlil v tvrzi pan Jan Žďárský, bratr pana Zdeňka. Podle zápisu se tam sklízelo hojně obilí, stodoly byly plné a stály tam tři stohy žita. Chovali se tři koně, byly tam vozy a různé hospodářské nářadí.

O dalším osudu hořejší tvrze není v zápisech nic bližšího. Kronikář soudí, že ji vrchnost přestala obývat, zůstal z ní jen hospodářský dvůr a i ten pozvolna zanikl. Za nejpravděpodobnější považuje zničení za třicetileté války.

Druhá tvrz, zvaná dolejší, stávala blíže nynějšího zámku v zahrádce, kde lze podle kronikáře dosud sklepy z ní zříti. Z popisu tvrze zachovaného z let 1686, 1701 a 1705 plyne, že vchod byl od brány Slánské zvláštní jednopatrovou branou, dole byla předsíň vrátného a nahoře dva pokoje a tři komory pro služebnictvo.

Branou se vcházelo do poplužního dvora. Po pravé straně stávaly chlívky pro panský dobytek a také panská konírna; v pravém rohu byl pivovar na bílé i hořké pivo. Naproti pivovaru stávalo dlouhé stavení, v jehož východní části byla panská kovárna a vedle malá kobitá branka pro pěší lid.

Vedle kolny bývala místnost pro koně úředníků, opodál pak stavení od jihu k severu postavené, v němž bylo pět maštalí pro koně vrchnostenské. Mezi oběma maštalemi bylo dvanáct chlívků a jeden kurník.

Zámek sám byl stavěn z kamene, kryt šindelem, dvěma baštami k jihu a dvěma věžemi k severu opatřen. Do zámku se vcházelo přes zdvihací most, který vedl přes hluboký a široký příkop, jenž mohl být naplněn vodou z rybníka nad hořejší tvrzí.

Kolem příkopu byla dost vysoká zeď a v ní tu a tam bašty. Místo mezi touto zdí a zámkem tvořilo takzvaný parkán s letohrádkem; později tam byla kořenná zahrada.

Vchod do zámku tvořila velká železem pobitá vrata na závory a zapadité zámky. Těmi se vcházelo do velké síně, která byla zároveň zbrojnicí. Byla zde děla na kolech, moždíře, doppelháky a muškety.

Z velké síně vedly dveře do dvanácti přízemních místností: do pekárny, lázně, komor používaných jako skladiště zbroje, mečů a sedel, a také do kuchyně, špižírny a dřevníku.

V prvním poschodí byla jídelna a proti ní rytířský sál. Vedle byla kaple, naproti ní komory a pokoje. Podle psacích stolů, skříní na majestáty a listiny soudil kronikář, že šlo o obydlí vrchnostenské rodiny.

V druhém poschodí bylo osm místností pro hosty a skladiště zbraní. Byl tam také královský sál, kde byly do roku 1705 zavěšeny obrazy císařů Ferdinanda II., Leopolda a Ferdinanda III.

Kronikář uvádí dvoupatrové sklepy, z nichž byla přístupná jen část. Při stavbě nového zámku měly být sklepy na jižní straně zazděny. Za zámkem byly stodoly, za nimi dubový háj, pod zámkem bukový les, křenovka a níže rybník.

Městečko samo čítalo roku 1620 čtyřicet domů: dvacet devět na náměstí a jedenáct v Lázeňské ulici. Tento soubor staveb byl roku 1561 obehnán hradbami, v nichž byly tři brány a jedna branka.

Brána pražská neboli rakovnická zvaná stála v místech, kde ústí do náměstí třída Masarykova mezi domy čp. 7 a 8. Byla z kamene, průjezd byl klenutý a vrata opatřena závorami.

Nad průjezdem byl byt hlásného, sestávající ze světnice, kuchyně a síňky. Kolem byla dřevěná pavlač a nad bytem sedlová vysoká střecha šindelem pobitá, se třemi jehlancovitými vížkami; z nich v jedné byl zvonek na poplach.

Druhá brána, unhošťská, rovněž z kamene stavěná a klenutá, měla jednu světnici a střechu do výšky bohatě vybíhající. Stála jedním pilířem v nynější zahradě u domku č. 212 a druhým v panském sadě za bytem zahradníkovým.

Za ní bylo předměstí unhošťské. V roce 1585 zde stála stará lázeň. Nynější Huťská ulice ústila do náměstí brankou, dole z kamene a nahoře ze dřeva pobíjenou ve špici. Byla určena pouze pro pěší, ačkoli se tudy asi pohodlně také jezdilo.

Třetí brána, zvaná slánská, byla v místech, kde nynější ulice Slukova ústí do náměstí. Byla stavěna z kamene, klenutá a nahoře měla komoru se střechou do věže vybíhající. Za touto branou bylo slánské předměstí, kde byla panská kovárna, dvůr sekretářský, vlachovský a pustka Kašparovská čili lobotská.

Když tedy vojsko 7. listopadu 1620 od Dubí ke Kladnu přitáhlo, obyvatelé zavřeli před ním brány. Zda došlo k boji o hradby, není kronikáři známo. Podle něho se zpráva nedochovala, ale do města se vojsko dostalo.

Vojáci, jmenovaní jako hotoví kozáci císaře Ferdinanda na pomoc poslaní, vydrancovali městečko zúplna. Po jejich odchodu zůstali obyvatelé zděšení a hrůzy. Zámek byl zpustošen, kasy tam umístěné vyloupeny, truhly, majestáty a listiny zničeny. Jen purkrechtní knihy a stavovník pana Ctibora Tiburcího byly odneseny a zachovány.

Kronikář dodává, že vypravování je vzato z pamětí psaných zdejším farářem P. Motlem. Dodatečně uvádí, že nešlo o úplné propálení města, ale o vypálení některých gruntů a škody po vojsku.

Na náměstí byl vypálen domeček pod zvonicí ležící, jenž patřil od roku 1602 Melicharovi Mazingarovi, zámečníku z Norimberka. Roku 1627 jej znovu postavil bývalý majitel.

Dům zábostelský stál před branou zámeckou. Fara, škola, dům Martinovský a dům Horovský zůstaly. Číslo domu 7, kde bývala kovárna, bylo úplně zničeno a postaveno až roku 1629 Pavlem a Dorotou Noudrovými z Dobré.

Na druhé straně brány stálo číslo domu 10, rovněž popelené. Ačkoli bylo předtím zachováno několik let na sto kop míšeňských, nikdo se ho nechtěl ujmout. K němu byla přidána vrchností ještě půle pod číslem 11, aby se našel hospodář.

O radnici se mnoho bližšího z té doby neví, ale podle všeho byla také vypálena. Vedle stojící domy koláře Jana a pekaře Vavřince Monstry byly demolovány a o jejich znovuvystavění se jednalo teprve roku 1652.

Koubovská kovárna, kde se jinak na Kašparově gruntě říkalo, byla úplně zničena. Roku následujícího byla odprodána Mikuláši Jižíčkemu za 160 kop co spáleniště. Patřila poddanstvím ke Smečnu a roku 1607 byla šacována na 600 kop.

Grunt Kašparovský byl vypálen a stál pustý až do roku 1652. Chalupa Chýlovská, jinak Hejlovská, také ke Smečnu patřící, zpustošena hrozně a ležela dlouho, až nacházíme na ní roku 1630 jako majitele Jiřího Sýkoru.

Grunt Kopeňkovský, jenž na bránu těsně přiléhal, byl demolován a teprve roku 1716, tedy za více než sto let, postavil v těch místech chalupu Adam Štrimpl.

S druhé strany ležící políčkův dvůr, zvaný Nová lázeň, a všechny tři vedlejší grunty byly vydrancovány; poněkud lehly popelem. Sousední dům zrádce Matěje Bacha byl vypálen, majitel utekl boje se trestu a nikdy se už nevrátil.

Na dolejší straně náměstí kromě gruntu Čížkovského vzaly za své. U slánské brány pak byly zničeny grunty Melounovský a Myškovský. Slánské předměstí zůstalo nedotknuté; pražské a unhošťské vzaly za své.

Kronikář shrnuje, že ze čtyřiceti domů zbylo v Kladně jen šestnáct, které nebyly požárem zachváceny.

Jak již bylo připomenuto, byly na zámku zničeny veškeré cenné listiny a kasy vyloupeny. Pan Jan Jiří se snažil postihnout, aby aspoň něco mohlo být do pořádku uvedeno, ale počal churavěti a 4. května 1626 se rozžehnal se světem.

Z jeho doby dochovala se nám ještě jedna památka, a to pískovcový pranýř. Sestával ze čtyřhranného sloupu, u něhož vedly schůdky, a na něm stál kulatý sloup v čtyřhranný jehlanec vybíhající a koulí se končící.

V různých výškách byly do sloupu přidělány kruhy, aby se do nich mohl hříšník připnout a po několik hodin nebo dní na hanbě stát. Někdy byla připojena tabulka s nápisem a označením viny.

Při krádeži byla na hrdlo zavěšena věc ukradená. Byl to prostředek, kterým se tehdy hledělo působit nejvíce na mravní cit viníka.

Pranýř stával uprostřed náměstí; roku 1741 byl postaven před radnicí a asi v polovině minulého století prodán v dražbě. Trosky jeho byly podle kronikáře zříti v radničním dvoře.

Při této příležitosti je podle kronikáře třeba zmínit vykonávání spravedlnosti v tehdejší době. Když roku 1561 bylo Kladno povýšeno na městečko, dostalo mimo jiné i právo vykonávat spravedlnost.

Toto právo připomíná především zmíněný pranýř a název na katastrální mapě U spravedlnosti nebo U šibenic. Šibenice stávala nad hřbitovem na parcele č. 1324.

Roku 1620 byl v Kladně odpraven mladý Kuba Krejza z Obořiště, když byl za vraždu odsouzen k smrti. Protože Kladno nemělo vlastního popravního mistra, muselo si ho půjčit ze Slaného.

V Knovízi byl poddaný Jan Frajdenreich. Jeho syn Matěj roku 1623 zabil kramaře dubnického, poddaného Albrechta Hrzka. Když nedošlo k popravě, musel otec i syn zaplatit náhrady panu Albrechtu Hrzkovi ze Mšena a na Dušníkách.

Z uvedeného je patrno, že spravedlnost zde byla vykonávána, pokud bylo zachováno povědomí, že městský řád se při tom řídil městem Slaným nebo Velvary.

Menší tresty byly šatlava nebo kláda. Mučírna zde nebyla a na právo útrpné byli viníci posíláni do Slaného.

Pravomoc Kladenských trvala až do 15. října 1765, kdy vynesením hrdelního řádu, daného císařovnou Marií Terezií, připadlo Kladno soudnictvím právu císařskému v Praze a částečně v Rakovníku.

Pan Jan Jiří ze Žďáru sepsal sice závěť, ta se však dosud nikde neobjevila, a proto její obsah není znám. Jisto je, že po jeho smrti vzal v držení statek kladenský pan Florián Jetřich, který byl zemřelého poručníkem.

Florián Jetřich se narodil 19. května 1598 z rodičů Jana mladšího ze Žďáru a Kateřiny Škvorovské ze Škvorce. Když mu bylo sedm měsíců, zemřel mu otec a dostal se pod poručenství děda Gotharda Žďárského.

Po smrti Gotharda měl být vychováván ve víře podobojí a nikoli v ciziny poslán. Vlivem své učitelky kněžny Václavy Roztočilové a pana Ctibora jako vychovatele se však stal horlivým katolíkem.

Dosáhnuv plnoletosti, převzal dědičné statky po dědu Gothardovi, po bábě Kateřině z Reychu, po otci Janovi a další majetky. Oblíbil si dceru Jaroslava Bořity z Martinic Alžbětu Korunu, ale počátek defenestrace roku 1618 zasáhl do jeho poměrů.

Po odchodu Martiniců z Čech svěřil Florián Jetřich veškeré zboží svému bývalému poručníku Janu Jiřímu ze Žďáru, sedícímu na Kladně, a odejel také do Pasova.

Stavové zabavili panu Floriánovi Tachlovice, Hoštice a Jenč, o něž po bitvě na Bílé hoře byly mu opět vráceny.

Ač k věci straně zcela byl od stavů odbojných vyhlášen za zrádce a statky jeho stavovským zle zpustošeny a i zabaveny, odebral se pan Florián do Itálie, cestoval tam po různých místech a přijda do Lorety učinil v nesnázích slib: vrátí-li se šťastně domů a bude-li mít mužského dědice, postaví podobnou kapli na svých statcích v Čechách.

Osud tomu chtěl, že se již roku 1622 v létě vrátil domů a rok nato 1623 povila mu choť Alžběta syna, jemuž dáno jméno František Adam Eusebius.

Pan Florián dostal směnu statků a kapli podobnou oné v Loretě postavil blíže Červeného Újezda v Hájku, kde stojí dodnes. Blíže o této kapli, jež hrála v životě posledních Žďárských nemalou roli, podává kronikář v místopise Kladna.

Uhájilo se v hradské době, že pobyt pana Floriána za hranicemi byl mu jen ku prospěchu, neboť se z podezření u dvora císařského očistil poukazem na příkoří od stavů mu učiněná. Navíc byl na přímluvu svého tchána vzhledem k zásluhám předků i velikému svému bohatství povýšen do panského stavu a erb jemu polepšen, což se stalo 4. srpna 1622.

Roku 1626 nastoupil po Janu Jiřím v držení statků kladenských a byl rok poté, dne 4. května 1627, jmenován hrabětem Svaté říše římské.

Byl stále ve službách dvorských a státních; u dvora byl neobyčejně oblíben a stál pevně při Ferdinandovi II. i III. Stal se královským a českým komorním radou, zemským soudcem, hejtmanem kraje Slánského, dvorským maršálkem a palatinem.

Florián Žďárský přesídlil na Kladno ihned po převzetí jeho statků a byl městečku opravdovým otcem. Vymohl 17. dubna 1630 majestát císařský, potvrzující výhody a výsady městyse z roku 1561 i obdarování pana Ctibora z roku 1586. K dosavadním dvěma jarmarkům přidal ještě třetí, v den obrácení sv. Pavla.

Roku 1630 založil a vystavěl kapličku ke cti sv. Floriána a sv. Alžběty. Základní kámen byl položen 2. dubna 1630 a kaple byla vysvěcena pražským proboštem Šimonem Broziem 31. srpna téhož roku. Kaplička byla později stržena a nahrazena nynější.

Florián zanechal po sobě zde velmi dobrou památku, neboť se staral všemi způsoby, aby z městečka guřeného a hrůzně vyloupeného vyrostalo nové, šťastnější. Dílo to se mu dokonale dařilo: zámek byl obnoven, grunty opět osazovány, obyvatelstvo v robotě i jinak polevováno.

Největší známkou dobroty a šlechetné mysli tohoto skutečně vzácného šlechtice bylo jeho zřeknutí se odúmrti, což se stalo listem daným kladenským dne 2. ledna 1630, opatřeným vlastním podpisem i pečetí.

Páni ze Žďáru měli jako vrchnost právo grunty svým poddaným přenechávat za určitou peněžitou částku, která se po lhůtách splácela. Kdo si svůj grunt zaplatil, měl jej čistý.

Když však poddaný zemřel bez přímých dědiců a přihlásili se jen dluhy nebo vzdálenější příbuzní, připadl grunt zpět na vrchnost. Nedědili tedy jen bratři, sestry ani jiní než přímí potomci v postupnosti nahoru nebo dolů.

Odúmrť stávala se velmi často a tvořila značný příjem každé vrchnosti. Floriánovo odřeknutí se tohoto práva proto kronikář chápe jako čin sociální spravedlnosti a dar poddaným do budoucnosti.

V listě poddané napomínal, aby si jmění nebo vlastní práci tím více vážili, dobře na gruntech hospodařili a všech zlých účinků, hlavně nemírného pití a marhání, se vystříhali. Kdo by se v tom směru provinil, tomu list hrozil tresty.

Manželka pana Floriána, Alžběta Koruna, zemřela 3. července 1649 a byla pochována v Praze na Hradčanech v kapli sv. Anny v kostele sv. Víta. Florián ji dlouho nepřežil a zemřel 7. května 1653. Byl pohřben rovněž v kapli sv. Anny na Pražském hradě.

Kladenský statek dal před smrtí v užívání jedinému synovi Františku Adamu Eusebiovi. Ten majetek Žďárských rozmnožil přikoupením pěti poddanských gruntů a koupí panství Zlovětice, takže jeho majetek obsahoval Kladno, Červený Újezd, Tachlovice, Jenč, Hostivice, Žďár a další statky v Žatecku.

František Adam Eusebius byl, jako otec jeho, ve službách dvorských a státních. Dosáhl vysokých hodností: byl královským a komorním radou, hejtmanem kraje Slánského, skutečným radou císaře Leopolda I. a palatinem s právem povyšovat do šlechtického stavu a udělovat znaky.

Zůstal až do své smrti svobodným, čímž vymřela po meči rodina Žďárských ze Žďáru v Čechách usedlá. Byl nábožensky zbožný a spravedlivý, což kronikář dokládá kronikou kláštera v Hájku, kam přivedl řád františkánský.

Byl dobrodincem kostela kladenského i svých poddaných. Zrušiv téměř úplně robotu na statcích, vymínil si pouze tolik, že kdykoli bude sklízeti obilí z polí a jeho lidé by nestačili, mají mu měšťané pomoci proti odměně osmi krejcarů denně.

Tak stalo se město Kladno poznenáhlu téměř svobodným městem.

Ve vřavě válečné a zmatcích, které velká třicetiletá zášť za sebou nesla, zlynula i škola kladenská. Při vydrancování městečka roku 1620 nebyla sice její budova zničena, ale jistě bylo zničeno její vnitřní zařízení a školní pokladna v zámku chovaná byla vzata v plen.

Vrchnost kladenská se dlouho nemohla z pohromy vzpamatovat a pomýšlet na znovuzřízení školy. Teprve za pana Eusebia Žďárského se opět shledáváme s kantorem na Kladně.

V obecních účtech unhošťských se činí roku 1657 zmínka, že farář kladensko-unhošťský P. Antonín Sarabský, maje poprvé v Unhošti odbývati slavnost Božího Těla, měl s sebou kantora kladenského s pacholaty a kostelníky.

Pan Eusebius Žďárský pořídil roku 1660 svým nákladem na kůr kladenský nové varhany a ustanovil k nim varhaníka mimo kantora. Varhaník měl na starosti vyučování dítek a kostelní zpěv. Roku 1668 byly funkce kantora a varhaníka spojeny v jednu.

Prvním varhaníkem, o němž se zmiňují děje k roku 1663, byl Kryštof Göbel. Kantorem byl s ním společně Tobiáš Sixt od roku 1665 do 1668, kdy se z Kladna s manželkou Lidmilou odstěhoval. Od té doby obě funkce zastával nejprve Göbel a po roce 1672 nový varhaník Jiří Planičký.

Jiří Planičký, jenž se správněji Václav Týne nazýval, přišel z Plánice a příjmení Planičký obdržel. Stal se v Kladně vlastně prvním skutečným učitelem a službu tu zastával téměř po čtvrt století.

Školní budova byla na témže místě jako dřívější, měla však více místností, jež snad byly přistavěny pro varhaníka. O pavlači zde není více zmínky.

Na dvorku byly chlívky pro nepravý dobytek u zdí hraničící s panskou hospodou a vedle nich zahrádka se stromky švestkovými. V síni byla pec k pečení chleba a hned vedle tříděnná sednice, kde se děti učily.

Školní nábytek byl jednoduchý: tabule, na níž se psaly noty a jiné znaky, velká tabule k ostatnímu vyučování, jedna dlouhá stolice pro kantora, lavice všady okolo a kamna. V přízemí byla ještě komůrka, slepá komora a další podobné místnosti.

Podle nadání školy kladenské z roku 1677 měl kantor z Kladna, Motyčína, Újezdce a Kročehlav celkem deset mandelů a dva snopy, což byla dávka z roku 1598 zvětšená o pět snopů.

Pan Eusebius Žďárský založil nadaci pro dvanáct chudých studujících, z toho osm ze stavu rytířského a čtyři ze stavu měšťanského.

Hrabě František Adam Eusebius zemřel v Kladně 7. dubna 1670. Játra a plíce byly pochovány v Kladně ve zdi vedle zpovědnice a sv. Benedikta, srdce v kapli v Hájku, střeva v pustinném kostele v Praze a ostatní tělo v kostele sv. Víta na Pražském hradě.

Kronikář uzavírá, že tím vyhasla mužská větev kladenská tohoto starobylého rodu šlechtického. Všichni členové rodiny se podle něj vyznačovali dobrotou, šlechetností ducha, jednáním rytířským a smyslem pro sociální spravedlnost.

V kšaftu svém odkázal pan František Adam Eusebius mimo hojné legáty majorátním dědicem některého syna Mikuláše Žďárského v Sasku žijícího. Maxmilián z Martinic, jako poručník a správce pozůstalosti, ho za vhodného uznal pod podmínkou, že přestoupí k víře katolické.

Když vyjednávání nevedlo ke kýženému cíli, bylo učiněno narovnání mezi pěti sestrami zemřelého Františka Adama Eusebia a větví saskou. Rozsáhlé statky připadly společně všem pěti sestrám zemřelého a větev saská obdržela odbytné ve výši 53 000 zlatých rýnských.

Sestry držely statky nějaký čas společně, avšak zanedlouho mezi nimi povstaly nesnáze. Rozdělily si proto celé zboží na pět dílů. Díl I, Kladno, obdržela Marie Maxmiliána Eva ovdovělá Švamberková, znovu provdaná za Kryštofa sv. pána z Hieserle. To stalo se roku 1688.

Když majitelka po dvou letech zemřela, připadlo zboží kladenské Anně Louize Maxmiliáně Hieserlové, rozené hraběnce z Lamberka, a jejím dítkám Karlu Benediktovi a Antonii Isabele.

Ti měli Kladno v držení až do 28. ledna 1701, kdy je prodali Anně Marii Františce, velkovévodkyni Toskánské. Ta po čtyřech letech, 18. srpna 1705, prodala celé zboží klášteru břevnovskému.

Součástí skenu je vložené genealogické schéma rodu Žďárských a navazujících příbuzenských větví, včetně linií, přes něž se kladenský díl dostal po roce 1670 z rukou Žďárských k pozdějším majitelům.

Kladno koupeno roku 1705 prelátem Otomarem Zinkem za 140 000 zlatých od princezny Toskánské. Z toho připadlo na Kladno 132 000 zlatých, Lidousy 5 000 zlatých a Běloky 3 000 zlatých.

V posledních letech žádná vrchnost zde nesídlila a Kladno bylo opět podružným místem. Veškeré budovy zámkem počínaje byly téměř na spadnutí, neboť opravy se žádné nekonaly a zub času po tak dlouhou dobu na nich nemilosrdně hlodal.

Břevnovský zakoupenec, velebný kladenský hledač, hleděl předně povznést hospodářský a produktivní stav. O vzhled sídla se míjal nestaral. Pouze sochu sv. Jana Nepomuckého postavil v letech 1723–1728 P. Václav Antonín Raphael, farář zdejší.

Socha stála původně v rybníčku na náměstí až do roku 1741, kdy byla postavena na předměstí rabovnickém uprostřed čtyř lip. Odtud byla přesunuta k ústí dnešní ulice Poděbradovy, kde stála až do roku 1918. Trosky její byly zříti ve dvoře radničním.

Teprve za opata Benona Löbla nastal zde rušnější život. Zámek, který byl značně sešlý, byl zbořen a nový postaven vedle něho roku 1740. To je týž, který dnes vidíme. Praví se, že byl zbudován stavitelem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem, doslovný doklad pro to však kronikář nenašel.

Na pravé straně skenu je vložen obraz nadepsaný Kladno za doby Žďárských, který schematicky zobrazuje staré městečko se zámkem, kostelem, náměstím, cestami a okolními sady.