Kostel, zámek, škola a městská správa

Roku 1741 byl z náměstí odstraněn pranýř a postaven proti bývalé radnici. Na místě jeho byla postavena socha mariánská, jež podle zachovaných zpráv roku 1741 již stála. Podle kronikáře se tradovalo, že byla zbudována Dientzenhoferem, ale důkaz pro to nenašel.

Roku 1751 byla zbořena původní kaplička sv. Floriána. Nová byla na jejím místě postavena stavitelem Kiliánem Dientzenhoferem a roku 1772 dokončena.

Roku 1763 vystavěl opat Bedřich Grundtmann poplužní dvůr zvaný Nový dvorec a později Vešerov podle starodávného tamního lesa. Roku 1783 jej opat Štěpán rozdělil a pronajal pastevcům i jiným osadníkům, kteří se blíže dvora usadili a osadu Rozdělov založili.

Dvůr vyhořel 16. června 1842 do základů a později byl při silnici znovu vystavěn.

Roku 1783 rozdělil opat Štěpán Rautenstrauch dvůr kročehlavský a osadníkům vykázal k založení osady les Skalka, který se táhl pod dvorem kročehlavským. Osada zde ještě v témže roce povstala a nazvána byla na jeho počest Štěpánov.

Roku 1769 bylo za opata Bedřicha dosaženo povolení ke stavění obytných budov v nynější Borkovce. Tehdy bylo postaveno celkem osm domků, čímž byl dán základ pozdějšímu Podprůhonu.

Aby byl lepší přehled o Kladně pod tehdejší správou, uvádí kronika popis městečka z roku 1789. Tehdy bylo v Kladně 112 domků, z nichž v městečku bylo 49 a na předměstí 63 domovů.

Pod číslem 1 stál zámek a panský dvůr, dále fara, škola a panská hospoda. Číslo 5, tehdy zděná chalupa, bylo v držení vdovy Procházkové a vedlejší číslo 6 držel pekař Huber.

Pražská brána tehdy stála a byla obydlena. Od brány dolů byly domy Lorence a Klaudla; před nimi byla hluboká příkopa, jíž stékaly vody dolů po náměstí. Přes ní před vchody obou domů byly lávky nebo spíše polena položena, přes něž se do dveří vcházelo.

Radní dům a panský pivovar stály vedle sebe asi v místech nynější Jiráskovy ulice. Pod nimi byly domy primasa Františka Syřiště, Františka Zapotockého, tesaře Martina Čížka a sklenáře Václava Byčistě. Domy byly opatřeny podobnými lávkami jako domy předtím zmiňované.

Doleji celým zbytkem byly domky Jana Syřiště, Antonína Čáslavského a Jana Zapotockého. Dříve jmenovaný dům spojen byl brankou s domem řezníka Jakuba Hřečana, vedle něhož v místech nynější radnice byly stavby měšťanů Jana Dobráše a Václava Velíka.

Tam, kde nynější hotel Beránek stojí, byly domky Jiřího Hulce, vdovy Říhové, zedníka Baimla a rychtáře Javůrka. Stavby měšťanů Hořického, Rosenbergera, jircháře Čížka, ševce Ovesného, měšťana Hluzy a Procházky následovaly až ke bráně slánské.

V nynější Lázeňské ulici byly domky kováře Kafalína, Jakuba Kafalína, tesaře Meisnera, krejčího Teplého, truhláře Kafalína, krejčího Šubrta, vdovy Vondruškové, zedníka Ovesného, měšťana Václava Ovesného, zedníka Hlavačky, Dobráše, krejčího Kolwalda, měšťana Kolby, řezníka Pola, truhláře Štroufny, měšťana Martina Syřiště, kramaře Pospíšila, truhláře Ben. Průzy a kováře Václava Hubra.

Náměstí se podle kroniky podobalo úplné návsi. Jeho vzhledu odpovídala louže pod mariánskou sochou, dlouhá a široká asi 20 metrů. Stála v ní socha sv. Jana Nepomuckého a před radnicí se korytem odváděla voda.

Stojaté vody nastromážděné z hor, jenž se táhly nynější ulicí Váňovou, byly tak hluboké, že naložený vůz obilí nebylo v nich za posledních kol vidět. Vody se spojovaly před kaplí floriánskou s vodami v nynější třídě Masarykově a přirozeným spádem tekly do náměstí.

Vytvořily koryto místy až čtyři metry hluboké, odtud stékaly do ulice Lázeňské a odtamtud opět panským sadem dolů.

Kolem kostela, který byl na ose nynějšího chóru a byl mnohem menší než nynější, býval hřbitov. Tam se ještě začátkem 19. století pochovávalo.

Vedle kostela, kde byla postavena zvonice, stály čtyři domky. Roku 1789 ještě nestály, neboť první zprávy o nich máme z roku 1816.

Číslo 55 náleželo roku 1816 Václavu Neustupovi, číslo 56 Václavu Bittnerovi. Dům číslo 57 patřil roku 1821 Václavu Heimlovi a byl obcí kladenskou roku 1869 koupen za 650 zlatých rýnských a se zemí srovnán. Číslo 58 při samé zvonici patřilo původně manželům Čáskovým a roku 1821 bylo získáno směnou manžely Matěsem a Marií Kočalovými.

Na skenu je vložena obrazová příloha označená Pohled na starý kladenský kostel. Zachycuje starší podobu náměstí s kostelem, zvonicí, domy a sochou.

Obec kladenská zakoupila dům u zvonice od Antonína Vogla roku 1897 za 4 500 zlatých a zbořila jej. V témže roce byly vykoupeny a demolovány také zmíněné domky číslo 55 a 56. V místech těch stojí dnes nový kostel.

Kronikář pokládá za povinnost zmínit se o kostele kladenském, jenž byl roku 1898 zbourán a s nímž spjata je v jedno historie tohoto místa od nepaměti.

Demolováním tohoto památného a historického místa bylo podle něj Kladno ochuzeno o velkou památku historickou. Současníci si podle jeho slov jistě nebyli vědomi toho, oč se tím připravili.

Farní chrám Panny Marie Nanebevzaté stál na severní straně náměstí a byl až do roku 1679 obehnán vysokou zdí. Mezi ní a kostelem se nalézal hřbitov. Když hřbitov nestačil, pohřbívalo se také u kapličky sv. Floriána.

Obyvatelům bylo zůstaveno na vůli, zda své zemřelé pochovají ke kostelu farnímu nebo ke sv. Floriánu. Zeď kolem farního kostela stála až do roku 1824, kdy byla zbořena a půda s ostatním prostranstvím srovnána.

Hřbitov u sv. Floriána byl zrušen roku 1831. V témže čase byl založen hřbitov nový v místech, kde je nyní městské divadlo a park kolem něho. Ten byl 5. prosince 1831 slavnostně posvěcen a veřejnosti odevzdán.

Kostel farní skládal se ze dvou částí: z lodi a z presbyteria, dogotického. Rozměry lodi byly zvenčí délka 17,7 m, šířka 12,6 m a plocha 223 m²; uvnitř lodi délka 15 m, šířka 9,7 m, výška 11,6 m a plocha 145,5 m².

Sloh byl dvojí: románský v lodi a gotický v presbyteriu. Při opravě kostela roku 1842 byla v lodi gotická okna prolámána, kdežto dříve byla románská a okrouhlá.

Zdi kostela byly nízké a staly se ještě nižšími roku 1740, kdy byla navezena na hřbitov hlína, aby hroby mohly být hlouběji kopány. Kostel i hřbitov stály na opukové skále, takže kopání hrobů bylo obtížné.

Tím se kostelní zdi staly nepřiměřeně nízkými. Aby nevlhly, byl kolem kostela udělán kamenný příkop určený k odvádění vody.

Pravá část skenu obsahuje obrazovou přílohu nadepsanou Zámek. Jde o fotografii kladenského zámku s průčelím, věží s hodinami, vstupem a oplocením.

Levá část skenu zachycuje prázdnou vloženou nebo prokladovou stranu bez čitelného textu.

Pravá strana pokračuje v popisu starého farního kostela. Voda ze střechy chrámové i ze hřbitova měla být sváděna kamenným příkopem, který byl zřízen kolem kostela. Protože se příkop časem zanesl hlínou, voda se v něm držela a zdi kostela vlhly.

Když se roku 1814 přestalo u kostela pochovávat, byla hlína odvezena a chrám se hřbitovem srovnán do roviny podlahy kostelní. V této podobě zůstal kostel do roku 1842, kdy byl opraven podle plánu pražského inženýra Weisse.

Opravou však podle kroniky utrpěla původní podoba stavby. Zdi lodi byly zvýšeny asi o dvě stopy, zatímco presbyterium si zachovalo starší zdivo a opěrné pilíře.

Kronika dále popisuje původní okna. V lodi měla být okna románská, úzká a vysoká, a to hlavně na jižní straně do náměstí. Na severní straně byla kaple sv. Jana, nad níž byla v lodi jen malá okna. Na kůru byla roku 1692 proražena čtverhranná okna s železnými mřížemi.

V apsidě presbyteria byla v roce 1842 ponechána dvě dlouhá gotická okna po stranách čelní zdi. Podle nákresu na faře z roku 1836 měl chrám roku 1675 osm velkých oken; inventář téhož roku počítal deset velkých oken bez udání místa.

Kronika usuzuje, že dvě chybějící okna byla pravděpodobně na pravé straně presbyteria. Všechna okna byla zasklena silnými šestihrannými, v olovu zasazenými tabulkami. Sklo bylo tmavé a kladenští faráři si často stěžovali na nedostatek světla.

Při opravách v letech 1739–1740 byla okna lodi rozšířena a zasklena tenčím sklem. Roku 1842 byla znovu upravena okna v lodi, v presbyteriu i v celé zdi apsidy. Tím však podle kroniky zmizely charakteristické známky původní chrámové stavby.

Nově zřízená okna přinesla více světla, ale východní světlo dopadalo přímo na oltář a vadilo zraku kněze při obřadech. Farář Lička proto roku 1842 pořídil na okna záclony. Roku 1864 dal farář Mottl okna červenými a modrými skly zachovale ozdobit; barevné světlo však vadilo, a proto roku 1876 vlastním nákladem pořídil dvě barevná okna po stranách čelní zdi apsidy, aby byl kontrast vyrovnán a chrám přiměřeně osvětlen.

Střecha chrámu bývala v prvních dobách vysoká a ostrá. Jakou krytinu měla původně, kronika neuvádí. Roku 1675 byla kryta šindelem a jen nad presbyteriem prejzy. Při opravách v letech 1690 a 1732 byla loď znovu pobita šindelem. Roku 1819 už byla střecha tak chatrná, že déšť pronikal do lodi i do presbyteria. Roku 1842 byla celá střecha snesena, byl zřízen nový vyšší krov nad lodí i presbyteriem a střecha byla pokryta taškami.

Po opravě roku 1842 byla střecha upravena, štít ozdoben pískovcovým křížem a v rozích stály na čtyřech koulích pyramidy s koulemi na vrcholu. Na střeše nad presbyteriem byl jednoduchý železný kříž a na jeho vrcholu byl roku 1701 upevněn otáčivý plechový kohout.

Na střeše lodi, blíže štítu mezi lodí a presbyteriem, stála věž. Podle kroniky byla původně čtyřhranná, dřevěná, s románskými okénky a šindelovou krytinou. Roku 1598 v ní byly zavěšeny dva zvony. V letech 1686–1687 byla věž opravena: vyměnilo se šest shnilých sloupů, střecha byla pobita šindelem a uvnitř byla zavedena mříž, aby tam ptáci nemohli.

Roku 1817 byla stará věž kvůli chatrnosti nahrazena novou, taškami krytou. Také do ní zatékal déšť a sníh, proto byla roku 1842 postavena opět věž nová, gotická a plechem pobitá. Dne 27. března 1842 byla na její vrchol připevněna makovice, do níž byly vloženy peníze a listiny, a na ni železný kříž.

Podle pamětní knihy z roku 1772 bylo nad presbyteriem oratorium čili kaple Všech svatých. Bylo černé, nevzhledné a jeho kladenská vrchnost ho používala při pobožnostech k modlitbě. Vedlo se k němu z pravé strany brankou, kterou zámečtí chodili na hřbitov a do oratoria. Roku 1739 bylo oratorium odstraněno a okno zazděno.

Sakristie byla původně kaplí. V inventáři z roku 1598 je uveden oltář Všech milých Božích bratří. Prostor byl úplně uzpůsoben ke sloužení mše a obsahoval portatile, antipendium s obroubením, polštář, svícny, bílé parukové svíce a rokokové plátno na oltáři. Přesné umístění oltáře není podle kroniky jisté.

Sakristie nesloužila výhradně jen jako kaple. Ukládaly se tam bohoslužebné potřeby, kněz se tam oblékal k bohoslužbě a přípravy konal. Inventář z roku 1675 nazývá toto místo sakristií klenutou pod titulem Všech bratří a o oltáři se už nezmiňuje, z čehož kronika soudí, že tam oltář v té době nestál.

Místnost byla sklenuta a měla dvě okna: jedno na severní straně proti kostnici a druhé k východní straně. Okna byla roku 1693 opatřena dvojitým mřížením a roku 1842 obnovena.

Dveře do sakristie byly jedny, a to z presbyteria. Byly vysoké asi 1,8 metru a široké 86 centimetrů, nahoře kulaté. Ostění tvořily tři kusy pískovce, z nichž novější byl do kruhu přitesán. Dveře byly z tenkých fošen a na straně presbyteria pobity plechem.

Přes dveře byly položeny železné pruty; jeden vedl napříč a druhý šikmo tak, že tvořily kosočtverce. V nejvyšších třech kosočtvercích byly upevněny znaky. V krajních polích byly znaky zemské, uprostřed znak neprocházející s plamenným kolem, který kronika označuje za starý zemský znak.

Kronika odmítá tvrzení, že by šlo o orlici pánů ze Žďáru. Znak byl podle ní orlice v půli přeťatá, což by v tehdejších formalitách heraldických nebylo pravděpodobné. Stav těchto dveří nasvědčoval, že je mohl zhotovit stejný řemeslník jako hlavní dveře.

Vchod do sakristie, který byl nejužší, byl roku 1842 a dveře roku 1846 pro bezpečnost pobity plechem.

Kaple sv. Jana Křtitele při kostele kladenském byla neznámého původu. Stála od sakristie v rovné čáře kostela na severní straně až k hlavnímu štítu. Inventář z roku 1598 nazývá toto místo síň a praví, že se do ní chodilo z kostela dveřmi ve zdi kostelní, které se zavřou a zamknou.

Inventář z roku 1675 vypočítává troje dveře: dveře do kaple sv. Jana s panty, háky, zámkem zapadlým a jedním ryklem; dveře, které se otvíraly na dvě strany, se čtyřmi panty, háky a skobou; a dveře nad kaplí sv. Jana s panty, háky a zámkem zapadlým.

Podle pamětníků z doby první poloviny minulého století byly dveře ze hřbitova těsně u hlavní zdi v čele kostela, dveře z kostela do kaple byly vlevo pod kůrem a dveře na kůr vedly ze hřbitova.

Inventář z roku 1598 dále uvádí, že v této síni byl oltáříček založení sv. Jana Křtitele. Na oltáři bylo plátno voskované, antipendium, pokrývka přes oltář, ubrus, poduška, svícen parukový, bílé svíce a pruty. Po levé straně oltáře bylo ve zdi kostelní železné bidélko k připevňování svící při mši.

V síni byla tři sklenutá okna s železnými mřížemi, háky a panty. Síň měla kříž, kterým se chodilo pro mrtvá těla lidu, dvoje máry a truhlu bez víka. Příkrovy sloužily k prostírání na mrtvá těla, která se nesla k pohřbu.

Oltářík byl tvaru neznámého; roku 1675 tam byl nový oltář se stupníčkem řečeným šprušle. V kapli byly čtyři stolice. V téže době bylo v kapli zřízeno oratorium a na něm almaru s panty, háky a zámkem.

Okna se připomínají roku 1675 pouze dvě s mřížemi železnými. Zda bylo třetí okno zazděno nebo patřilo k oratoriu vedle, nelze přesně zjistit.

Kaple byla v následujících letech skoro stále opravována, ale otvor s mřížemi byl zřejmě zazděn, neboť roku 1732 tam podle kroniky žádný nebyl a při opravách se tehdy nemohli dohodnout, kam se poděl. Z téhož roku pochází poznámka, že opravená střecha, snad z doby před rokem 1798, se už o kapli nezmiňuje.

V posledně naznačeném roce byla kaple úplně prázdná. Pouze jakási nízká kamenná zídka vyčnívala ze zdi; kronika usuzuje, že mohlo jít o zbytek starého oratoria.

V minulých letech býval v kapli, vlevo od vchodu ze hřbitova, Boží hrob, podle inventáře z roku 1819 a podle pamětníků velmi krásný. Byla to jeskyně z prken, zdobená černými řezbami a pozlacenými okrasami. Vedle klečeli dva velcí andělé, později umístění nad branami velkého oltáře, a dva menší andělé nad tabernákulem. Drželi v ruce svícen se svíčkou. Podle kroniky byli andělé patrně z bývalého oltáře Panny Marie Bolestné.

Trvání tohoto Božího hrobu bylo krátké. Dekretem vikariatního úřadu ve Slaném ze dne 23. prosince 1830 bylo povoleno zboření kaple a roku 1831 k němu skutečně došlo.

O původu kaple se mezi lidem uchovala pověst, kterou farář František Jedina poznamenal k inventáři z roku 1708. Podle ní v dobách husitských ovládli zdejší kostel husité, pod obojí, a sloužili v něm bohoslužby; katolíci si měli postavit menší kapli a v ní konat mši.

Kronika pravdivost pověsti nepokládá za doloženou historickými dokumenty. Připouští však, že víra pod obojí byla v Kladně dlouhou dobu mezi obyvatelstvem rozšířena. Páni ze Žďáru byli podle ní katolíci, ale některé okolnosti ukazují, že mezi zdejšími obyvateli mohli být i nekatolíci.

Kronika pokračuje úvahou, zda mohli být obyvatelé Kladna a zdejší panstvo pod obojí. Připomíná, že Jiří z Poděbrad nevzal Kladno pánům ze Žďáru po dobrém vztahu s nimi, a z toho soudí, že zde mohl být lid loajální k víře pod obojí.

Zda poslední z rodu kladenských pánů Žďárských byl vyznáním pod obojí, nelze podle kroniky s určitostí tvrdit. Kdyby však byl pochován v kůru kladenského kostela, mohlo by to naznačovat, že i v Kladně byla tato víra ve většině.

Páni ze Žďáru byli všichni katolíci. Kladenský pán Zibřid ze Žďáru, který na Kladně bydlel a spravoval zde hospodářství, byl také katolík. Přítomnost nekatolíků však podle kroniky dokládají časté výzvy a relace ke konání misií a zprávy o stavu nekatolíků posílané pražské konzistoři.

Při rovnání půdy v kapli sv. Jana Křtitele roku 1842 se narazilo na mnoho náhrobních pískovcových kamenů. Byly silně vyšlapané, poškozené a někde i rozbité. Některé kryly hroby kladenského panstva a později byly použity jako dláždění před vchody chrámu.

Farář Lička zachoval nápisy dvou kamenů: Čejsovy z roku 1579 a Jakuba Vondy z roku 1565. Kameny byly po čase slabě viditelné.

Jižní vchod kostela měl gotický tvar a dveře ze silných fošen, pobité plechem a železnými pruty. Vašata jej označuje za nejzajímavější z kostelních dveří, protože v 45 kosočtvercích z prutů byla písmena různých tvarů. Písmeno A se zde opakovalo třináctkrát, M a V pětkrát, R a I čtyřikrát a E třikrát.

Roku 1845 podal krajský inženýr Josef Pache věrný výkres celého portálu do německého almanachu Libussa. Vydavatel P. A. Klar vyzval znalce starožitností k rozluštění jeho archeologické zvláštnosti. V časopise Ost und West roku 1846 se objevilo vysvětlení, že písmena mohou znamenat Ave Maria. Kronika uvádí, že tento výklad není podstatný, protože formule Ave Maria byla ve 13. a 14. století na podobných prvcích velmi oblíbená.

Portál byl gotický, po obou stranách se sloupky. Ty měly hlavice na podstavci v podobě čtyřbokého jehlance. Nad nimi byl na šikmé římse malý kříž v obdélníku vyřezaném do zdi. Před portálem bývala předsíň, o níž se ví, že byla roku 1694 opravena. Později vzal průběh portálu za své; inventář z roku 1731 uvádí, že před kostelem byl zřízen pohodlný přístup se šindelovou stříškou.

Uvnitř chrámu byla malá předsíň, z doby nejméně před rokem 1894. Nad ní stál hudební kůr, který spočíval na mohutném valeném románském klenutí. To vycházelo ze dvou silných čtverhranných sloupů a opíralo se o hlavní zeď, z níž jen částečně vystupovaly sloupy téhož tvaru.

Z okolnosti, že jedna část kostela byla románská a druhá gotická, kronika usuzuje, že starší část mohla vzniknout dříve a gotická část k ní byla později přistavěna. Připouští však i možnost, že obě části vznikly téměř současně, protože na stavbách z počátku 13. století se románský a gotický sloh často mísily.

Pod klenutím na levé straně byl zavěšen velký kříž s Kristem, na pravé straně býval Boží hrob. Polokruh kůrový zasahoval asi 1,2 metru do lodi a spočíval na dvou obyčejných dřevěných sloupech.

Uvnitř kostela stálo po každé straně pět lavic pro věřící. Naproti pravému bočnímu vchodu byl oltář sv. Jana Nepomuckého a vpředu lavice pro lid. V levém rohu stál oltář sv. Barbory a v pravém oltář sv. Benedikta. Podlaha byla kryta dlaždicemi, strop byl rákosový s ozdobným rámem, na zdech visely dva velké obrazy a pod nimi křížová cesta.

V presbyteriu byla po levé straně kazatelna a po pravé zpovědnice, nad níž byl kříž a vedle provaz od zvonku ve věži. Vedle kazatelny vedly dveře do sakristie. U nich stála stolice a za ní byly do zdi vsazeny tři kameny. Za mřížkou byla křtitelnice a na zdi soška Bolestné Panny Marie. Proti sakristii byly dvě patronátní stolice a pod oknem socha Panny Marie Staroboleslavské.

Uprostřed apsidy stál hlavní oltář. Po jeho levé straně bylo ve zdi staré tabernákulum a vlevo výklenek pro baldachýn. Po obou stranách oltáře byly brány za oltář, kde stály dvě zpovědnice.

Stavba presbyteria byla gotická a nepravidelná. Sestávala z apsidy tvořící pět stran osmiúhelníka a ze dvou polí, která prodlužovala obě strany původního osmiúhelníka v rozměru asi 2,9 a 3 metry. Nepravidelné klenutí mělo podle kroniky svůj původ a účel, těžko však říci jaký.

Klenutí stálo na dvou patkách a osmi pilířích opřených o rovinu. Zvenku bylo vidět jen šest opěrných pilířů, protože dva kryla sakristie. Pilíře byly jednoduché, vystupovaly ze zdi až k oknům a měly osmistranné hlavice. Původně snad měly gotické obloučky, které časem zašly a nesly tabulovité desky jako opěradla střeněných žeber klenby.

Klenební žebra se uprostřed křížila ve středu klenutí a tvořila křížovou klenbu. Nad stolicemi panské obory a podružích pánů byly malby al fresco se třemi cechovními erby. Ty byly podle kroniky snad z roku 1740, z nařízení konzistoře zakryty. Při generální opravě roku 1842 byly i s malbou otlučeny a přišly vniveč.

V prvním poli presbyteria byl ve zdi zasazen mramorový kámen s vytesanou rytířskou postavou, nápisem a znakem Žďárských. Byl to náhrobní kámen Jiříka ze Žďáru. Na straně evangelia ve zdi býval kámen jeho manželky Lidmily s nápisem a znakem Martiniců Smečenských.

V pravém poli lodi byla do zdi vsazena mramorová deska. Za ní byly ve zdi pohřbeny plíce a játra posledního pána ze Žďáru, pana Františka Adama Eusebia. Nápis zněl: Hic iacent viscera Francisci Adami comitis de Zora. Anno 1670.

Dlažba presbyteria byla až do roku 1842 pokryta čtyřmi náhrobními kameny. Při opravě byly vyzdviženy a dány do zdi. Byly to kameny pana Ctibora, jeho manželky Libuše, Elišky ze Žďáru a Markéty z Reichenbergu. V pravé straně presbyteria byl náhrobní kámen faráře Josefa Tocka.

Když byly roku 1842 kameny pana Ctibora a jeho manželky vyzvednuty, našly se pod nimi rakve z měděného, asi dva milimetry silného plechu s vonnými stébly. Byly dlouhé asi 1,9 metru, vysoké 70 centimetrů a u hlavy široké asi 70 centimetrů.

Na rakvi pana Ctibora byl černý kříž s měděným tepaným Ježíšem, lebkou a jinou výzdobou. Farář Lička jej dal připevnit na nový dřevěný kříž a umístit v kostele. Na rakvích bylo kovářské kování staršího typu. Při bourání kostela byly rakve patrně znovu vyzvednuty, hřbitovně pochovány a potom přeneseny do nového kostela.

Vedle kamene pana Jiřího byl velký pískovcový kámen s nápisem, že zde leží pan Jan Kladenský. Vedle něho byl kámen s nápisem pro Přechu Kladenského. V hrobě paní Markéty z Reichenbergu byl ve dva kusy rozlomený kámen z bílého mramoru se znakem Žďárských a s datem 1526.

Hlavní pamětní kniha klade mnoho osob rodu Žďárských hrobem do zdejšího kostela, přesto však není o jejich náhrobcích ani hrobech odnikud nic přesně známo. Pokud je známo, byli v samotném kladenském chrámu pohřbeni Jan Kladenský z Kladna, Přech Kladenský z Kladna, Jan Jiří Žďárský ze Žďáru roku 1526, Zdeněk Kladenský z Kladna roku 1543, Oldřich Žďárský ze Žďáru, Jiří Žďárský ze Žďáru roku 1574, Eliška Žďárská ze Žďáru roku 1574, Ludmila z Martinic roku 1579, Markéta z Reichenbergu roku 1587, Ctibor Žďárský ze Žďáru roku 1615, Sibylla Hradecká z Hořovic roku 1618, Jiří Čejsa z Olbramovic roku 1606, Ludmila Hradecká z Hořovic a František Adam Eusebius ze Žďáru roku 1670.

Kromě vrchnostenských osob byly v kostele pohřbeny také osoby duchovního stavu: farář Václav Antonín Raphael, František Graulich, František Müller, František Jedina a Josef Tock. Josef Tock byl synem kladenského správce panství a zemřel roku 1798. Původně byl pochován u sv. Floriána, odkud byl roku 1824 farářem Weiningerem vyzdvižen a pohřben v kostele.

Kronika doplňuje, že kromě jmenovaných osob zde bylo pohřbeno také více úředníků panství, a to hlavně v přilehlé kapli.

V apsidě po levé straně hlavního oltáře bylo ve zdi původní tabernákulum. Bylo velmi staré; okolnost, že stálo po straně ve zdi, kde se Sanctissimum uchovávalo před rokem 1571, dokládá, že pocházelo z doby, než bylo dovoleno umístit tabernákulum přímo na oltář.

Inventář z roku 1598 uvádí, že po pravé straně velkého oltáře ve zdi kostelní je zachyště, kde se ciborium stříbrné a pozlacené s přihrádkou v železné tykytě zamyká a kde se chová velebná svátost. Popisuje také dvířka s panty, zámkem a firhankou fialové barvy se zlatými a stříbrnými kraji.

Spodní část tohoto tabernákula byla později přidělána roku 1671, jak uváděl nápis Laudetur Sanctissimum Sacramentum MDCLXXI. Inventář z roku 1675 znovu popisuje kamenné tabernákulum vsazené do zdi na evangelijní straně.

Kronika poté přechází ke stropu lodi. Není jisté, zda byla loď chrámová v nejstarší době kryta stropem. První zmínka je z roku 1675, kdy se uvádí, že místo prkenného stropu byl strop táflovaný. Roku 1695 bylo na stropě vymalováno šest erbů Lambergů. Roku 1740 byl dán strop nový, rákosový, zdobený obrazy. Uprostřed byl obraz Nanebevzetí Panny Marie, po stranách sv. Benedikt a skupina apoštolů.

Farář Lička se roku 1842 snažil malby zachránit. Když však roku 1846 strop dostal nové trámy nad starým stropem, aby malba neutrpěla, obraz přesto nevydržel a roku 1883 byl prostě zabílen.

Hlavní oltář pocházel podle latinského nápisu z roku 1695. Byl postaven za faráře Rudolfa Radnického a za sester Lambergových Benedikty, Aloisie a Antonie. Byl zhotoven v Praze v renesančním slohu a opatřen obrazem Nanebevzetí Panny Marie neznámého původu.

Roku 1812 odstranil farář Vincenc Richter obraz z kostela a dal jej do budovy farní. Jeho nástupce Weininger obraz opravil a znovu zavěsil nad hlavní oltář. Roku 1842 byl oltář opět opraven a menší obraz nad prvním římsím představoval sv. Floriána. Nejbohatší ozdobou oltáře bylo tabernákulum z velkého oltáře břevnovského kláštera, darované roku 1769.

Inventář z roku 1598 uvádí také varhany. V době pana Ctibora Žďárského je pro zdejší kostel sestavil Tomáš, který zemřel roku 1617. V inventáři z roku 1675 se píše, že varhany byly dobře spravené a dobře vytáflované, s deseti mutacemi a třemi měchy.

Varhany byly opraveny roku 1702, roku 1708 vyčištěny, roku 1726 opraveny, roku 1748 byl varhaníkovi Antonínu Köpfelovi vyplacen honorář za zřízení varhan, roku 1749 byly naladěny a opravovaly se ještě v letech 1757 a 1758. Protože byly chatrné, byly roku 1764 pořízeny nové od varhanáře Matěje Šedivého z Pražského Města. Tyto varhany byly roku 1886 opraveny a potrvaly až do zboření kostela.

Kronika potom začíná popis hřbitova kolem kostela. Hřbitov ležel od nepamětných časů kolem kostela, jak tomu bývalo v krajích, kde křesťanství zapustilo kořeny.

Hřbitov byl kolem kostela obehnán zdí. V ní byly podle inventáře z roku 1598 dva vchody: jeden od brány slánské a jeden od hradní brány, který byl podle kroniky posledním vchodem pro vrchnost. Hřbitov pro nebešťátka a kostnice stály proti sakristii.

Celá hřbitovní zeď byla roku 1675 kryta prejzy a roku 1733 o něco zvýšena. Hroby však byly mělké, protože hřbitov ležel na skále. Při velkých deštích to bylo patrné. Proto byl už dříve navezen hlínou a roku 1740 byl hřbitov znovu zavážen.

Od roku 1679 se pochovávalo také u sv. Floriána. Později tento zvyk zašel a znovu se pohřbívalo na starém pohřebišti. Roku 1814 byl zřízen nový hřbitov v místech, kde později stálo divadlo a park. Pohřbívalo se jen tam. Roku 1824 byla hřbitovní zeď stržena a nahrazena novou, čímž kostel dostal vzhled, který si udržel až do konce.

Zvonice stála při kostele odedávna. Byla vzdálena asi 13 metrů, měla čtvercový půdorys o straně 7,3 metru a počítaje kříž na jejím vrcholu byla vysoká 16,3 metru. Byla z pískovce a opuky. Roku 1683 dostala novou vazbu a roku 1773 byla při zřícení části střechy dána nová střecha, která byla roku 1817 pokryta taškami.

Zvonice měla po stranách větší románská okna a pod nimi menší okénka pro ciferníky věžních hodin. Hodiny stály už roku 1707 a měly jen jednu ručičku. Kdy byly odstraněny, kronika neuvádí. Krov věže byl vyšší dřevěný pavlačového typu a jeho vršek byl v letech 1720–1721 snesen.

Zvony věžní se připomínají už roku 1598 jako velké zvony s dobrou správou. Jaké byly, kdo je daroval a kolik jich bylo, z těchto zpráv nelze určit.

Do pozdější doby se podle kroniky dochovaly čtyři zvony. První zvon byl z roku 1570 a vážil asi 15 centů. Pod korunou měl 57 reliéfů s knihami a hudebními nástroji v rukou. Pod tím byl nápis, podle něhož jej dal zhotovit Jiřík Žďárský ze Žďáru a na Kladně ke cti a chvále Boží a pro kostel blahoslavené Panny Marie v městě Kladně roku 1570.

Pod nápisem byl zobrazen sv. Michal s vyvýšeným mečem a vahami. Na opačné straně stáli Jiřík Žďárský ze Žďáru a na Kladně a Lidmila Žďárská z Martinic a na Kladně, pod nimiž byly znaky Žďárských a Martiniců Smečenských.

Roku 1702 byla tomuto zvonu dána nová srdce. V letech 1709–1711 se z neznámé příčiny začal s věží snášet. Podle kroniky byl starodávným způsobem zavěšen tak, že srdce a otvor stály nahoru a hlava visela dolů. Když se zvonilo, stoupal zvoník na kládu a přemluvil jej vždy tak, že se zvon kolem dokola točil. To se dělo velmi pomalu.

Teprve roku 1734 byl zvon na žádost faráře Graulicha dán na váhu, tedy srdcem a otvorem dolů a hlavou nahoru. Od té doby podle kroniky přestalo zvonu stavení a husitské zvonění.

Druhý zvon vážil 11 centů, byl neznámého původu a roku 1598 už ve zvonici visel. Roku 1660 při požáru hrany pán Vortel ze Žďáru pukl. Přelití bylo provedeno nákladem tehdejšího majitele panství Eusebia. V červenci 1923 pukl a nebyl už k správě.

Sken pokračuje popisem druhého zvonu. Uvádí starý nápis pod korunou a pozdější český text z doby přelití. V textu se objevuje rok MDCLXI, den 1. Julii a zmínka o Františku Žďárském; zápis je obtížně čitelný a část slov zůstává nejistá.

Na rubu zvonu byly podle kroniky barevné reliéfy: Ukřižovaný Kristus, Panna Maria s Ježíškem a sv. Jiří na koni bojující s drakem. Kronikář výslovně dodává, že první dva zvony byly starého původu.

Třetí zvon se jmenoval Poledník a byl darem pana Eusebia z roku 1661. Nápis uváděl, že byl zhotoven ke cti Boží, Panny Marie, sv. Františka, sv. Antonína z Padovy a sv. Barbory.

Roku 1746 Poledník pukl. Břevnovský opat Benno Loebl jej dal přelít a 2. června 1749 byl zvon slavnostně požehnán a odevzdán. Na novém zvonu byly reliéfy sv. Antonína z Padovy, Nejsvětější Trojice, sv. Barbory a znaky Břevnova a Broumova.

Pod reliéfy byl latinský nápis: Fieri fecit Benno Abbas Breunoviensis in Braunau. Anno 1749. V okrajové poznámce kronika dodává, že zvon byl rekvírován za války 17. října 1917.

Čtvrtý zvon byl umíráček. Vážil 90 liber a pocházel z roku 1733. Nápis uváděl, že byl koupen nákladem pánů mistrů společného cechu, aby se jím zvonilo, kdyby Pán Bůh někoho z tohoto světa časnou smrtí povolal, a aby se za tu duši konalo pomodlení.

Na druhé straně byl obraz Umučení Páně a německý nápis: Goss mich Franz Schoenfeldt in der königlichen Altstadt Prag. A. 1733.

Městská kniha podle Trofila zaznamenala, že dne 8. dubna 1733 byl za starších cechmistrů Jana Kafalína a Matěje Fejfara pořízen zvonec od poctivého společného cechu v městysi Kladně. Stál 130 zlatých.

Kronika uzavírá výklad o starém kostele úvahou o jeho stáří. Uvádí, že kostel mohl vzniknout velmi časně, protože fara užívala starý desátkový pořádek. Jistá doložená zpráva je však až z papežského desátkového rejstříku z roku 1352, kde kladenská fara odváděla 18 grošů.

Roku 1384 byla kladenská fara počítána mezi fary pražského arcijáhenství. Roku 1556 se uvádí, že kladenský kněz odváděl pražské jezuitské koleji ročně 25 kop českých grošů, protože měl podle dobového záznamu dobrý příjem. Kronikář to spojuje s dobou pana Jiřího, který faru hojně nadal.

Po opuštění kostela a náměstí kronika obrací pohled k předměstím. Pražské, také rakovnické předměstí leželo před pražskou branou a zahrnovalo Pražskou ulici a nynější Masarykovu třídu.

V Pražské ulici jsou vypsány domy a jejich tehdejší majitelé, například Matěj Lišl, Matěj Škubalík, Jan Procházka, panský dům v panské zahradě, vdova Urbanová, Tomáš Urban, Maxmilián Javůrek, Jan Walecha, Matěj Čáslavský, Michal Bláha, Jan Vondraček, Václav Jelínek, Josef Ovesný, Benedikt Dobráš, František Syřiště mydlář, František Syřiště bednář, František Urban, František Valenta a Josef Seidl.

Na nynější Masarykově třídě kronika uvádí Jakuba Meissnera, panský špitál, obecní pastoušku, Vojtěcha Walchu, Rosalii Hubrovou a Josefa Fejfara. Stranou těchto domků stál dům Jana Čížka.

Slánské předměstí leželo za slánskou branou. V soupisu jsou uvedeni Václav Hlaváček, Petr Hubr, František Hubr, Matěj Jelínek, Jan Počta v panském domku, František Jelínek, Jan Pustý, Jakub Prauensperger, Václav Zelenka a František Ramiška.

Kronika připomíná také ovčín s komorou v místech pozdějšího panského domu v Jungmannově ulici č. 94. Komora byla napájena potrubím z rybníka od Bressonů.

U někdejšího ovčína byl takzvaný průhon pro dobytek. Pod tímto průhonem kronika vypisuje domy v Hasičské a Hluboké ulici: Šimon Trubinský, Václav Jelínek, Václav Lišich, Melichar Uhlíř, Václav Frouč, Václav Beránek, Jakub Šanda, Martin Beránek, Martin Grunwald, Jan Meissner, Antonín Šanda a Jan Beránek.

V Bukovské ulici jsou uvedeni Josef Rolinger, František Jáger, Anna Urbanová v panském domku, Josef Načina, Jan Zápis, Jan Hýský, Tomáš Černý, Matěj Benša a Jan Javůrek.

Poté kronika shrnuje, jak asi vypadalo městečko Kladno před sto lety. Obyvatelé podle autora žili spokojeně, seděli na svých gruntech, obdělávali pole a někteří se živili řemeslem. Zboží prodávali buď na místě, nebo na okolních trzích.

Veřejné události podle kronikáře doléhaly na město jen z dálky a místní klid se opíral o životní způsob zdejších obyvatel.

Autor dodává, že nikdo z tehdejších obyvatel nemohl tušit, jaký ruch zde za sto let bude, jak se krajina změní lidským dílem a jak budou ve dne i v noci pracovat stroje, pískat sirény, supět lokomotivy a jak se v neustálém hluku budou míhat lidské postavy mezi jámami, ohněm a dýmem.

Sken začíná otázkou po příčinách proměny Kladna a přechází ke geologickému složení zdejšího okolí.

Nejspodnějším známým kamenem kladenského okolí je podle kroniky prahorní břidlice, podle Barrandova rozdělení silurské etáže A a B. Je křemičitá a krytá na severním úseku mladšími vrstvami. K jihu vystupuje na povrch u Stehelčevsi, Vrapic, hory Bezděkovy, Vysokého a Dobré a odtud se táhne směrem k Rakovníku.

Kronika ji popisuje jako horninu, která se pro stavění nehodí, protože přijímá vlhkost, a pro štěrkování silnic jen částečně, protože dává mnoho prachu a bláta.

Útvar kambrický, etáž C, není podle textu v okolí více zastoupen. Větší důležitost měla vrstva záhořanská, etáž D, s mocným ložiskem železné rudy v Nučicích, která byla základem železářského průmyslu hlubočepského.

Silurské vrstvy etáží E, F, G a H a devonské etáže F, G a H jsou v podobě vápence zastoupeny na blízkém Berounsku. V některých ložiscích má vápenec sílu až šest metrů a kronika jej označuje za důležitou složku zdejší průmyslové výroby.

V době vzniku tohoto útvaru podle kroniky vzniklo ve zdejší krajině několik jezer. Jedno hluboké jezero mělo podle tehdejšího odborného soudu zasahovat od Zákolan přes Stehelčeves, Vrapice a Dobrou až na Rakovnicko. Do stejné doby klade kronika vznik kamenouhelného útvaru z dlouho kořenatých rostlin a stromů, později označovaného jako útvar permský.

Kronika pokračuje popisem permského útvaru. Uvádí červené jíly, písky a různobarevné slepence, místy také vápenec se slínelem, hlinitou železnou rudu a rudu měděnou. Vyšší vrstvy tohoto útvaru podle textu úplně scházejí.

V permských vrstvách se nacházejí šedé nebo tmavohnědé břidlice s otisky a zkamenělinami různých řas a ryb. Červený jíl se podle kroniky nehodí k výrobě pálených cihel, ale v chmelařských krajinách je výbornou ornicí.

Druhohory jsou v kraji zastoupeny křídovým útvarem, kamenouhelným útvarem označeným jako triasový a jurským útvarem. Křídový útvar kronika popisuje jako téměř úplný, tvořený cenomanem, černými jíly až 15 metrů mocnými a čočkami uhlí křídového.

Černé jíly se podle textu rozkládají zejména v krajině od Vinařické hory k Družci, náležejí vrstvám permským a jsou původu sladkovodního. Obsahují slepence, slabé vrstvy uhlí a lupky, které na vzduchu špatně větrají a mění se v hlínu.

Kronika dodává, že se lupky používají k výrobě ohnivzdorných cihel a že obalují také železnou rudu kolem Vinařické hory. V Kladně mají význam tím, že nepropouštějí povrchovou vodu do nižších vrstev.

Výše ležící vrstva korycanská sestává ze žlutých písků, které podle kroniky vznikly při zaplavení krajiny mořem. Bělohorská opuka, vrstva turonská, je složena z látek křemičitých, vápenatých a jílových. Na vzduchu se rozpadá v ornou půdu, bez jílu se však stává dobrým stavebním materiálem. Ve středověku se z tohoto kamene stavělo i v městech a v Praze.

Z dob třetihorních není podle kroniky na Kladensku mnoho zemních vrstev. Autor se proto zastavuje u Vinařické hory, jejíž původ spojuje se sopečnou činností. Popisuje ji jako kopec vysoký 410 metrů, tvořený nefelinovým čedičem.

Podle kroniky se čedičová hmota vyzdvihla z horké lávy a prorazila všechny starší vrstvy: prahorní, kamenouhelné, permské a křídové. Rozžhavený čedič se vylil na vrchní křídový útvar.

Autor upozorňuje, že erupce neměla velký vliv na porušení okolních vrstev, takže permská kůra v okolí zůstala téměř neporušena. Pouze tam, kde žhavá hmota přišla do styku s kamenouhelným útvarem, vznikla vrstva koksu jako doklad vulkanického původu.

Podobným způsobem měla podle kroniky vzniknout také Slánská hora.

Čtvrtohorní naplaveniny se podle textu vyskytují v níže položených terénech, v údolích a průrvách. Jsou nánosem jemného písku, hlíny a štěrku. Obsahují dobrou cihlářskou hlínu a také zbytky prastaré zvěře.

Aluviální nánosy, které se vyskytují na starších diluviálních usazeninách, dávají po dobrém zpracování a hnojení velmi dobrou ornici.

Kronikář tím uzavírá geologický přehled a přechází ke kapitole o uhlí, které označuje za černý diamant a zdroj průmyslového snažení zdejšího kraje.