Předprůmyslové město a 19. století

Kapitola o uhlí začíná zmínkou, že o skutečné vědomosti o existenci zdejšího uhlí svědčí hlavně listina pánů ze Žďáru z roku 1549. Kronikář odkazuje také na starší listinu ze dne 6. června 1463, která se týkala dobývání kamenného uhlí ve vsi Přílepech.

Podle kroniky se už před staletím v blízkosti Kladna dolovalo, a to v lese zvaném Kobřiny. Dokonce tam měly stát železné hutě. Přesný rozsah a okolnosti starší těžby však kronika nepovažuje za známé.

Starší hutě a doly podle textu pravděpodobně zanikly ve válce třicetileté. Místa po nich označovaly jen vyhrabané škváry struskového popela. Nepokojné časy a válečné litice měly přispět k tomu, že se na dolování uhlí zapomnělo.

Až do roku 1772 se podle kroniky nikdo nepokusil hledat v krajině nerostné poklady.

Dne 22. července 1772 našel občan z Bučkova Jakub Opelt při odpočinku v lese na Stařinách hromádku černé hmoty, kterou vyryl ze země krtek. Vzal ji domů a zámečník-kovář Vorel rozpoznal, že jde o kamenné uhlí velmi dobré jakosti.

Nález se dostal na buštěhradskou vrchnost. V těch dobách byl havířským hofmistrem Mansmilián Josef a spadalo mu právo dolování ve správě buštěhradské. Horní úřad byl zřízen v Rapicích a otevřeny byly dvě štoly, Josef a Gottfried. První uhlí odtud bylo roku 1778 vyvezeno na stavbu pevnosti Terezín pro tamní cihlářské pece.

Štola Gottfried podle kroniky po několika letech vyhořela. Místa, kde bývala, byla v listinách z počátku 19. století označována jako vyhořelé šachty.

Přirozený nález uhlí strhl k hledání celý kraj. Kronika uvádí, že bylo prohledáváno Buštěhradsko a okolí. Kutalo se například na Buštěhradě, v Motyčíně, Hnidousích, Cvrčovicích, Vobšanech a také na kladenském katastru.

V textu se objevuje řada jmen držitelů nebo účastníků kutacích pokusů: bratři Francové, Václav Černý se společníky, Herman, Müller a Novák, Deinsteadt, Charvát z Humen, Jiří Moravec, Alexandr Göttl, Moravec z Vobšan, Vítek z Prahy, P. Weininger, Brückl z Prahy, Rendelmajer z Prahy, Novotný z Prahy a další. Některá jména jsou v rukopisu čitelná jen částečně.

Řád benediktinů jako kladenská vrchnost také kutal a zarazil sedm šachet mezi Motyčínem a Cvrčovicemi. Kronika uvádí například místa pod Strání, Prago II, sv. Jiří, sv. Odilo, sv. Jan Nepomucký, sv. Václav a sv. Florián.

V obci Sak bylo podle textu dolováno tamním rychtářem Františkem Kratochvílem roku 1801.

Roku 1842, kdy stát věnoval těžbě uhlí větší pozornost, byly zřízeny zvláštní horní kutací komise. Jedna z nich navštívila i kladenskou krajinu v čele s Michaelem Layerem a Josefem Fricem. Podle okrajové poznámky byl roku 1843 vydán příkaz, aby byly některé uhelné oblasti v Rakousku náležitě prozkoumány.

Komisaři po osobní prohlídce krajiny stanovili body dolů a středy výhradních kutebních okruhů. V krajině od Kralup ke Družci mělo být podle patentu z 30. června 1842 zajištěno několik kutebních okruhů. Ve Slaném byl jako komisař jmenován Augustin Beer, pozdější profesor horní akademie.

Kronika uvádí jména pracovníků, kteří na místě začali vlastní dolování: Cibloš, Bucifal, Heder, Kotlba, Chovra, Braun, Uhlíř, Trojan, Kaiser, Pacholík, Skála a Zadák. Na osmdesát šachtic bylo ve výkole rozkopáno, ale všechny objevené uhelné prameny byly slabé a ztrácely se v zemi, takže na větší uhelnou sloj nebylo možné přijít.

Průlom se podle kroniky podařil teprve Janu Váňovi, který jako horník kopal a kutal ve službách pražského měšťana Václava Novotného. V listopadu 1846 se mu podařilo narazit na silnou vrstvu uhlí v místech pod panskou cihelnou mezi silnicí k Buštěhradu a cestou ke Dřínu nedaleko Půl luhu.

Předtím v těchto místech kopal Jan Jirásek, ale protože dlouho nemohl na uhlí přijít, přenechal rozkopanou jámu Váňovi. Ten za několik dní na uhlí přišel.

Od května 1847 se uhlí začalo vybírat a od 16. září 1847 se podle kroniky začalo nepřetržitě dobývat.

Protože se uhlí táhlo k severu a do hloubky, byla roku 1848 zaražena šachta Václavka. Stalo se to ve dny svatodušní, kdy v Praze vypukla památná revoluce.

Jáma, kde Váňa odkryl uhelnou sloj, byla společností Novotný, Klein a Lana označena pamětním kamenem zvaným Váňův kámen. Posvěcen byl 24. dubna 1854 v den svátku císaře Františka Josefa I. s havířským průvodem. Kámen stál na místě a hlásal světu původ pozdějšího rozvoje a bohatství zdejšího kraje.

Kronikář píše, že o rozmachu a vzrůstu zdejšího průmyslu nebude vykládat podrobně v této části, protože téma hodlal zpracovat samostatně v pamětech. Poté pokračuje přehledem dolů.

Dolu Václav, také Václavka, byly původně přičteny jen dvě dolové míry. To podle kroniky nemohlo stačit, protože se místo toho plně zvětšovalo a užívalo jako výchoz šachty. Roku 1889 byl důl zasypán.

Václav Novotný měl společníka Antonína Vítka, pražského měšťana. Vítek v kraji pilně kutal a hledal, ale roku 1847 zemřel. Novotný poté přijal za společníka Vojtěcha Lannu.

Novotný a Lanna měli nejprve potíže s úřady, protože opomněli požádat o otevření kutacího povolení a ztratili prostor kutac. Přesto se jim podařilo získat dvě pole hor u míst dolů Amalie, Layer a František.

Dělo se tak přispěním Michaela Layera, c. k. guberniálního rady a přednosty kutacího úřadu pro Čechy, Moravu a Slezsko. Kronika uvádí, že jeho vliv způsobil, že kutací povolení bylo původní společnosti vráceno. Jen oblast pozdějšího dolu Thinnfeld byla již ztracena.

Jan Váňa byl pro znalost uhlí, zkušenost a odbornou zdatnost jmenován naddůlním a pověřen řízením všech kutacích prací společnosti.

Po ohraničení kutacích polí roku 1848 a přesném vyměření dolových měr se začalo s vlastním důlním provozem. Důl Václav byl podle kroniky dokončen roku 1849.

Důl František byl zaražen na pískách roku 1848 a dokončen roku 1852. Hloubení bylo zastaveno roku 1893 a důl se potom užíval jako větrací pole až do roku 1896.

Důl Layer, pojmenovaný po Michaelu Layerovi, vznikl roku 1847. Jeho hloubení bylo zastaveno pro nedostatek peněz a teprve později pokračovalo. Roku 1857 se přišlo na uhlí. Důl byl v provozu do roku 1889.

Společnost Novotný a Lanna dále hledala pokračování uhelných polí směrem k západu. Roku 1857 začala kutat v místech pozdější Žižkovy kolonie a vyhloubila zde jámu Zippe podle slavného geologa a profesora Zippeho. Místo však nebylo pro zřízení dolu příznivé a po krátkém hloubení byl zaražen důl Amalie.

Důl Amalie, hloubený v blízkosti Kladna, dosáhl uhlí teprve roku 1862. Provoz byl silný a trval nepřetržitě do roku 1896, kdy byl důl zastaven a zasypán.

Kvůli obtížné dopravě uhlí a úspoře jeho zpracování byla roku 1855 v Kladně založena huť zvaná Vojtěšská. Ke společnosti přistoupil Albert Klein a Váňa byl jmenován ředitelem všech podniků.

Dne 9. července 1857 se zástupci Težařstva kladenských uhelen a kladensko-železářské společnosti spojili do komanditní společnosti. Jejím účelem bylo společně provozovat železářský průmysl s využitím místních uhelných polí a blízkých rudných dolů nučických. Základní kapitál činil 8 630 000 zlatých.

Z kladensko-železářské společnosti vznikla roku 1862 Pražsko-železářská průmyslová společnost. Ta roku 1874 vyhloubila ve Vinařicích důl Mayrau a později, roku 1881, vedle něho šachtu Robert. Oba doly byly přes 500 metrů hluboké a podle kroniky se z nich stále těžilo.

Od Mirošovského težařstva získala společnost doly Libušínské a v Libušíně vyhloubila v letech 1886–1889 důl Jan a vedle něho Jan II. Tyto doly byly také přes 500 metrů hluboké, ale těžba v nich byla v době zápisu již několik let zastavena.

Nad Libušínem byl roku 1888 vyhlouben důl Max a u starého kostelíka sv. Jiří šachta Schoeller v letech 1899–1902. Oba byly přes 500 metrů hluboké. V Kamenných Žehrovicích byl roku 1913 zaražen důl Váňův, přes 400 metrů hluboký.

Kronika výslovně uvádí, že doly Mayrau, Max, Schoeller a Váňův patří Pražsko-železářské společnosti a že se ve všech těží. Zároveň dodává, že žádný z nich neleží v kladenském katastru.

Horní vrstvy se podle textu hloubily jednak v pásmu východním, tedy rapickém, jednak v pásmu západním, kladenském. V letech 1850–1853 vznikl důl Thinnfeld, v letech 1857–1858 důl Kübeck a v letech 1859–1863 důl Prokop. Poslední byl roku 1891 zastaven a roku 1911 zasypán.

Některé z těchto dolů přešly roku 1855 do majetku Společnosti státních drah. V jejím obvodu vznikly v letech 1868–1871 šachta Bresson hluboká 337 metrů a důl Egbert hluboký 400 metrů na kladenské půdě. Ve Vinařicích vznikl důl Barré, v Hnidousích důl Ronna a u Pcher důl Theodor.

Kronikář poznamenává, že doly ležící mimo kladenský katastr zasluhují zmínku i v dějinách místního uhelného revíru, protože úzce souvisejí s významem zdejšího průmyslu.

Buštěhradská vrchnost se podle textu po prvních nezdarech nevzdala. Vyhledávala stále nové a nové jámy a seskupovala pole kolem podniků, aby mohlo být uhlí dobýváno účelně.

Mezi významnými šachtami se uvádí Ludmila, zaražená roku 1822 ve Stehelčevsi. Roku 1836 byla opatřena parním strojem a kronika ji označuje za první stroj používaný při dolování v tomto revíru.

Dále jsou uvedeny starý důl Johann a nový Johann v Dubí, Hoffmann v Dubí, Ludvík ve Stehelčevsi, Maria Antonia ve Cvrčovicích, Václav, zvaný také Viktorka, a Václavova štola, jinak Stehelčevská zpáteční.

Těžba byla zpočátku pomalá a zůstávala primitivní. Teprve v padesátých letech 19. století začal znatelný obrat. Roku 1842 byl poblíž Brandýska založen důl Michael. Hloubení trvalo do roku 1853, dokončen byl roku 1856 a zastaven roku 1865. Vedle něho vznikl odvodňovací důl Layer.

Protože mnoho lidí z okolí bylo málo majetných, vznikla u dolu hornická osada označená jako brandýská kolonie.

V roce 1870 byla založena ještě větrací šachta Karolina. Roku 1898 byla i s podobnou šachtou Václav zastavena.

Když 1. ledna 1848 přešly doly panství buštěhradského s velkovévodou toskánským do soukromého majetku císaře Ferdinanda I., začal u dolu Maria Anna přechod nového hloubení. Důl byl strojně vybaven a pracoval do roku 1874.

V letech 1849–1852 byl ve Cvrčovicích vyhlouben důl Ferdinand. Kvůli velkému přítoku vody byl jeho provoz zastaven a dokončen byl teprve v letech 1871–1875. Kronika jej popisuje pouze jako odvodňovací jámu.

V letech 1855–1858 byl v Dubí vyhlouben důl Prokop, který kronika označuje za jeden z nejvydatnějších dolů zdejší pánve. Měl koksové uhlí. Provoz byl zastaven roku 1888 a důl se používal až do roku 1904 jako větrací šachta.

V letech 1867–1872 vznikl v Dubí důl František Josef hluboký 353 metrů a v letech 1871–1875 ve Cvrčovicích těžní důl Ferdinand hluboký 291 metrů. Byl asi 70 metrů od dříve zmíněné odvodňovací jámy Ferdinand.

Po smrti císaře Ferdinanda dne 29. června 1875 přešly tyto doly na císaře Františka Josefa. Roku 1882 byly prodány výhradní privátní společnosti Buštěhradské dráhy. Po převratu přešly koupí na společnost Prago doly s ředitelstvím hor v Rapicích a doly Prago I, bývalý František Josef, a Prago II, bývalý Ferdinand.

Kronika dodává, že ani tyto doly neležely na kladenské půdě a že v době zápisu už žádný z nich nebyl v provozu.

Ředitelství dolů Pražsko-železářské společnosti mělo sídlo v Kladně na rozhraní města a míst, kde stála šachta Václavka. V době kronikáře jej vedl Leopold Beneš. Ředitelství Kamenouhelných dolů mělo stálé sídlo na bývalé šachtě Kübeck a působilo zde od roku 1921.

Kronika pak přechází k železným hutím. Rozvoj těžby uhlí podle ní přirozeně vedl ke vzniku dalšího průmyslu, zejména železářského. Roku 1852 byla společností Klein, Novotný a Lanna zřízena takzvaná Vojtěšská huť.

Prvním ředitelem Vojtěšské huti byl Belgičan Gobiet, který si podle kroniky přivezl odborně školené dělnictvo ze své vlasti. První pec byla uvedena do chodu 4. května 1854 a druhá 6. března 1856. Dmychadla dodala firma bratří Kleinů ze Sobotína a kotle dodala firma Ruston a spol. v Praze.

Vápenec a železná ruda z Nučic se do huti nejprve dovážely povozy. Protože tento způsob dopravy byl dlouhý a drahý, byla zřízena asi 25 kilometrů dlouhá dráha Kladno–Nučice. Pro velké stoupání a příkré křivky byla obecně přezdívána Semmering. Pravidelný provoz dvěma lokomotivami začal roku 1857.

Kvůli nedostatku finančních prostředků tří majitelů přibral bankovní dům Lindheim a spol. z Vídně další účastníky: Hermannovu huť u Josefa Huti u Příbrami a firmu Robert a spol. jako majitele uhelných dolů rapických.

Z těchto činitelů byla vytvořena komanditní společnost a později akciová společnost zvaná Pražsko-železářská společnost. Její ředitelství mělo sídlo v Praze a stanovy byly potvrzeny roku 1863.

Získáním nových finančních prostředků i splynutím hutí v oblasti Pece a Příbrami s kladenskými závody se zdejší závod majetkově upevnil. Začalo se budovat nových šest pecí. Roku 1860 byly dokončeny a postupně odevzdány provozu.

Kotly a stroje byly objednány a dodány z Anglie od firmy James Watt v Leedsu. Se stavbou nových pecí souvisela také stavba mostárny, koksových pecí, strojní dílny, slévárny a dílny pro opravu lokomotiv.

Doprava rudy byla řešena tak, že se ruda pod pecemi dorážela z vagónů k pecím ručními vozíky a struska se odvážela v košíkách po kolejnicích. Když byla roku 1863 zřízena konečná dráha z Výhybky do Prahy, změnil se způsob dopravy nákladů i osob a v Kladně začal nový průmyslový růst.

Po řediteli Bellanim přišel nejprve Schütte, po něm Procházka a nakonec Julius Jacobi z Vestfálska. Ten zastával ředitelské místo až do roku 1888. Okrajová poznámka uvádí, že Jacobi nastoupil roku 1858 jako ředitel celé huti a že se v Kladně stal oblíbenou osobností a čestným měšťanem.

Litina, která byla z místních rud produkována, byla křehká. Část se vozila do Hermannovy huti ke zpracování na kujné železo. Když byla kujovina křehká, šla jen málo na válcování a většina se zpracovávala ve slévárně na lití hrnců, rour, velkých sloupů a strojních součástek.

V době stálé činnosti byly v provozu tři až čtyři pece. V letech 1860–1865 se vyrobilo celkem 1 115 000 zlatých centů litiny proti 314 000 zlatým centům vyrobeným v letech 1855–1859.

Rok 1866 znamenal pro železárny stagnaci. Podle kroniky byly po vypuknutí války všechny pohyblivé součásti pecí odvezeny do měst a práce byla zastavena. K potížím se přidala nejistota a zle řádící cholera za vpádu pruského vojska.

Už v příštím roce se však železářský průmysl opět zvedal pod vlivem stavby nových železnic, zakládání cukrovarů a továren. Projevila se rostoucí poptávka po železných součástkách.

Roku 1867 se začalo se stavbou válcovny, pudlovacích pecí a žírny pro pudlové železo. Roku 1868 vznikla válcovna pro hrubé železo a válcovna pro kolejnice. Za stavbu válcoven odpovídal Antonín Baraczek, který přivedl dělnické specialisty z Moravy a stal se šéfem válcovny.

Protože zdejší železo obsahovalo hodně fosforu, nebylo dobře využitelné pro Bessemerovo železo a kolejnice. Ředitel Jacobi proto zavedl také výrobu předmětů, kde menší obsah fosforu méně vadil, například součástek mostů a litých rour.

Při stavbě průmyslového vodovodu dostaly železárny podle kroniky značné dodávky. Když však v květnu 1872 velká povodeň poškodila krajinu berounskou a zničila mnoho mostů, byla i speciální výroba mostních součástek narušena. Teprve roku 1883 se železárny mohly vyřídit s požadavky na třetí most.

Podniky nestačily k trvalému odbytu vyrobeného železa a litiny. K tomu se přidružil nedostatek vody v Kladně, který společnost řešila nákladnými přivaděči z vlastních i cizích šachet.

Zlepšující se železniční správy a požadavky na kvalitnější kolejnice vedly společnost roku 1874 ke stavbě nákladné Bessemerovy ocelárny se dvěma konvertory a hydraulickým zařízením. Dmychadla, pumpy i další zařízení dodala firma Bolzano Tedesco ve Slaném.

Po uvedení do chodu se ukázalo, že zařízení nesplnilo očekávání. Železo s fosforem bylo pro Bessemerování použitelné jen omezeně. Bylo nutné dovážet fosforu prosté nebo chudé rudy ze Štýrska a Bavorska, což výrobu zdražovalo.

Nedostatek koksu ohrožoval železárny, protože zásoba uhlí na dole František byla vyčerpána a drahé uhlí se kupovalo nejprve od majitelů rapických dolů a později z Moravské Ostravy.

Společnost se dostala do nesnází. Cena akcií klesla z původních 200 zlatých až na 90 zlatých a dividenda, která roku 1873 činila 3 procenta, nebyla až do roku 1881 vyplácena vůbec.

Roku 1874 byla správa společnosti přenesena do Vídně a centrálním ředitelem byl jmenován E. Bräunler.

Rok 1882 znamenal pro kladenské železárny mezník. Výroba konečně prudce stoupla díky použití Thomas-Gilchristova způsobu, který umožnil vyrábět dobrou ocel i z litiny bohaté fosforem. Thomasování bylo patentově chráněno a využívalo se i pro výrobu fosfátové strusky.

Akcionáři nebyli spokojeni, protože obrovské investice a režie hutí i dolů znemožňovaly vyplácení dividend. Konkurent Wittgenstein, jehož výrobek v Teplicích zdokonaloval Thomasovu ocel, zakoupil značné množství akcií Pražsko-železářské společnosti a nabídl teplické společnosti prodej. Nákup byl uskutečněn za jeden milion zlatých v akciích Pražsko-železářské společnosti.

Wittgenstein se tak stal rozhodujícím činitelem ve správní radě a pak centrálním ředitelem všech závodů.

Prvním činem nového ředitele bylo vytvoření železného kartelu v Čechách a zřízení společné prodejny v Praze, označené jako Zentral-Verkaufs-Bureau. Změna výroby a cen železa zvýšila hodnotu akcií společnosti, umožnila bohaté dividendy a nová investiční řízení v závodech.

V železárnách byla zastavena výroba válcovaného zboží a polotovarů, zrušena posluchová zařízení a jméno Vojtěšská huť bylo změněno na Železárny kladenské.

Bylo zřízeno jedno ředitelství železáren a podřízena mu všechna oddělení. Povolán byl z Teplic důlní a závodní inženýr Ernst Bertrand, který reorganizoval ocelárnu.

Byly zrušeny kotelny a kola dovážející surovinu ze Slezska a Vestfálska, postaveny nové pece Siemensovy, strojní zařízení bylo nahrazeno novým, přesnějším a zřízena ocelárna se dvěma konvertory na 13 tun, čtyřmi Siemensovými převařovacími pecemi a jednou pecí Martinovou.

Postaveny byly čtyři nové vysoké pece s železnou konstrukcí, každá na denní výrobu 1000 zlatých centů, s novými předehřívači a dmychadly. Vznikla elektrická centrála a mnohé přístroje nahradily lidskou sílu.

Nučická dráha byla prodloužena na Holý vrch k lomům vápence a opatřena novými lokomotivami. Celý závod byl spojen úzkokolejnou drahou. Roku 1896 byla zřízena závodní nemocnice pro dělnictvo a zaměstnance. Wittgenstein odešel roku 1899 z vedení společnosti a jeho místo převzal Vilém Kestranek.

Kronika uvádí, že veškerá výroba byla zmodernizována a soustředěna do Kladna a Králova Dvora u Berouna. Jako odbočka Královodvorské cementárny byla roku 1900 na východní straně železáren postavena továrna na struskové cihly.

Obchod železáren, cihelny i Podoliny huti byl soustředěn ve společné prodejně v Praze a ve Vídni.

Dobový stav Železáren kladenských kronika popisuje tak, že mají čtyři vysoké pece a dvě dvojitá zdvihací zařízení. Ke pražení rudy slouží pražírny v Nučicích. Pražená ruda se dováží nučickou drahou, jejíž délka je asi 40 kilometrů. Lanovka dopravuje rudu do deseti nádrží a z nich Brownovým jeřábem do kychtových košů.

Ruda, koks a vápenec se dopravují pomocí jeřáku ze skladišť přímo k výtahům vysokých pecí. Struska z vysokých pecí se většinou zpracovává na struskové cihly v sousední struskové cihelně patřící Královodvorské cementárně.

Vysoké pece mají čtyři plynová dmychadla a tři záložní dmychadla parní. Surové železo se v tekutém stavu dodává do Thomasova oddělení a pevná část surového železa ze Siemensových pecí se pomocí elektrického jeřábu převáží ke konvertorům.

Ocelárna je poháněna elektricky. Thomasova struska se zpracovává ve vlastní fosfátce v Bubenči na Thomasovu moučku.

Hutě mají také dolomitku a generátory, slévárnu se svážecí pecí a plynem topené hluboké pece. Pro hotové válcované zboží slouží válcovny s balvanovou běžnicí, vratnou válcovnou, pístovou běžnicí, elektricky poháněnými válcovacími stoly, hrubými i univerzálními válcovnami a střední běžnicí.

Kronika dokončuje technický popis železáren. Skladiště hotového válcovaného zboží byla založena po obou stranách nákladních kolejí a obsluhovaly je elektricky poháněné jeřáby.

Elektrická silová centrála se skládala ze čtyř parních turbín: jedné Parsonsovy turbíny o výkonu 700 kW, dvou turbín po 2000 kW a jedné turbíny o 3200 kW. Část pohonu byla transformována pro osvětlovací centrálu, akumulátory a stejnosměrný proud.

Elektrické centrály dolů byly se železárnami spojeny vedením dlouhým 7250 metrů s vysokým napětím 5000 voltů, takže si doly a hutě mohly proudem navzájem vypomáhat.

Železárny měly celkem 38 kotlů s výhřevnou plochou 7500 metrů čtverečních. Asi polovina potřebné páry vznikala zužitkováním kychtových plynů z vysokých pecí. Kotelní a chladicí vodu dodávala chemicky čištěná voda z kladenských dolů.

Kladensko-nučická horní dráha, která obstarávala přísun rudy, vápence a dalších hmot, měla včetně odboček délku 57,9 kilometru, 16 strojů a 168 vozů. Pohyb hmot v železárnách a přenášení tekutého surového železa od vysokých pecí k ocelárně obstarávala 2,56 kilometru dlouhá úzkorozchodná dráha s 21 malými lokomotivami.

Železárny měly také vlastní slévárnu, strojní dílnu a cihelnu na ohnivzdorné cihly. Zaměstnávaly průměrně 4500 osob. Ředitelem byl Ing. Karel Macháček a technickým ředitelem Ing. Eduard Geissler.

Poté kronika otevírá kapitolu o železniční dráze. Připomíná, že železná dráha sahá původem do roku 1825, kdy vznikla společnost Pražsko–plzeňské dráhy. Roku 1826 se začalo stavět trať z Prahy přes Motol a Výhybku k Berounu. Vedení bylo obtížné, protože se hleděla možnost obejít mnoho skal. Roku 1831 byla hotova šedesátikilometrová dráha z Prahy do Přílep. Byla koněspřežná, kolejnice byly litinové a uložené na kamenných kvádrech.

Kronika pokračuje ve výkladu železniční dráhy. Připomíná starší koněspřežnou trať, jejíž stavba stála 55 000 zlatých, ale v polovině 19. století už neměla větší význam.

Kníže Fürstenberg roku 1844 zřídil spojení od Výhybky k rapickým dolům na buštěhradském panství. Roku 1846 získal povolení k výhradně soukromé dráze, ale po jeho smrti roku 1848 se věc protahovala. Definitivní povolení pro Buštěhradskou dráhu bylo vydáno roku 1855.

Trať od Výhybky k buštěhradské pánvi a spojení Kladno–Kralupy byly podle kroniky uvedeny do provozu roku 1856. Téhož roku byla Výhybka propojena s nučickou dráhou.

Roku 1863 byla někdejší koňská dráha přeměněna na parní železnici. Trasa byla přestavěna, ostré oblouky byly odstraněny a dráha byla napojena na státní železnici. Provoz na celé trati Praha–Výhybka byl otevřen 4. prosince 1863.

Poté kronika přechází k životu v městečku po roce 1848. Doly se tehdy teprve rozvíjely a nepřiváděly ještě tolik pracovníků, aby zásadně změnily veřejný život Kladna, Kročehlav a Rozdělova.

Dělníci přicházeli hlavně z horských krajů a z Příbramska, méně z Rakovnicka a Slánska. Kronika popisuje, že starousedlí obyvatelé Kladna a okolních obcí se vůči nově příchozím horníkům dlouho drželi stranou.

Zápis zároveň zachycuje staré hornické zvyky. Před sfáráním se horníci společně modlili a zdravili se pozdravem Zdař Bůh, německy Glück auf. Podle kroniky tento pozdrav přetrval mezi starými horníky i zaměstnanci důlních podniků.

Kronika dokončuje popis starého hornického života. Zdůrazňuje, že horník před sfáráním nevěděl, zda se vrátí živ a zdráv. Společná modlitba a pozdrav Zdař Bůh proto nebyly jen zvykem, ale součástí práce v nebezpečném provozu.

Poté začíná část o Národní gardě. Ústavní změny roku 1848 byly v Kladně ohlášeny 2. dubna 1848 v kostele z kazatelny.

Ještě téhož měsíce se v Kladně utvořila Národní garda. Dne 4. června 1848 se konalo slavnostní svěcení praporu.

V deset hodin dopoledne vyšel průvod z kostela do zámku. Odtud za vedení preláta břevnovského Rotta prošel s hudbou a družičkami na náměstí k Mariánské soše, kde po řeči místního faráře P. Lieby pronesl opat Rott slavnostní projev.

Slavnost Te Deum byla ukončena a odpoledne pokračovala lidovou národní veselicí.

Na svatodušní pondělí téhož roku šli Kladenští společně s lidmi z blízkých vesnic do Prahy. Kronika uvádí, že se však na půli cesty museli obrátit a vrátit domů.

Současně probíhaly první volby do sněmu podle nového zřízení. V květnu bylo ohlášeno otevření volebního rejstříku a přihlásili se kandidáti.

Kronika vypisuje kandidáty přihlášené k volbám roku 1848. Mezi nimi byli František Jabulka, Jan Kalina z Jalkenštejna, Čeněk Hlobý, Josef Tichý, Josef Drandil, Jan Šalamoun, František Mužík, Josef Horák, Vilém Jauců, Ferdinand Vítek, Václav Matulka, Tomáš Frenc, Josef Michovský, P. Václav Štule, Jan Bubenšček, František Štule a František Veselý.

U části kandidátů kronika uvádí bydliště nebo povolání: duchovní správce, hospodský, rolník, obchodník, právník, notář, lékař nebo advokát. Zápis tím zachycuje první širší politickou reprezentaci okolí Kladna po roce 1848.

Volby se konaly 5. června v Unhošti. Pokud kronika zaznamenává výsledek správně, za unhošťský okres byli zvoleni Pravoslav Alois Trojan a Josef Kajetán Tyl.

Kronika poté připomíná, že v Kladně byl prvním purkmistrem Antonín Koruna, rolník z čísla 4.

Koruna zastával úřad od roku 1821, míval ve městě přezdívku „nižší pán particián“ a podle kroniky byl všeobecně oblíbený. Roku 1861 se pro pokročilý věk úřadu vzdal, ale později byl ještě zván k veřejným záležitostem a jeho rady byly žádány.

Kronika uvádí, že Antonín Koruna zemřel v Kladně 9. března 1869 jako téměř osmdesátiletý a byl zde pochován.

Jeho nástupcem se stal kupec Jan Beránek. Purkmistrovský úřad zastával do roku 1864.

Po zákonu o samosprávných svazcích ze 16. dubna 1864 se v Kladně konaly nové volby městského zastupitelstva. Proběhly 30. a 31. srpna 1864 za přítomnosti okresního komisaře Šámy z Unhoště.

V prvním sboru získali nejvíce hlasů Jan Horling, Matěj Beránek, Karel Štule, Jan Hrabe, Václav Lýkora, Čeněk Křečan, Antonín Vogel a František Tichý. Jako náhradníci jsou uvedeni Antonín Bach, Emanuel Klečka, Jan Fořt, Alois Pošl a další.

Ve druhém sboru kronika uvádí Jana Hamplta, Hynka Kozla, Jindřicha Seidla, Josefa Rohana, Bernarda Šterna, Václava Landu, Josefa Jelínka a Jana Pátka. Mezi náhradníky jsou Josef Jansa, Josef Brejník, Jan Brauensberger a Josef Procházka.

Ve třetím sboru získali nejvíce hlasů Karel Klášek, Julius Jacobi, Matěj Uhlíř, Hynek Proš, Josef Schmied, Josef Baier, Josef Štolovský a Antonín Pospíšil.

Okrajové poznámky dodávají, že Jan Horling oznámil, že kvůli svému vytížení nemůže zvolení přijmout. Pozdější poznámka z února 1865 uvádí podobné vzdání funkce u Josefa Schmieda, protože už delší dobu v Kladně nesídlil.

Kronika dokončuje výsledky voleb roku 1864. Mezi náhradníky třetího sboru uvádí Františka Bělohradského, Václava Němce, Josefa Bauera a Čeňka Brože.

Proti této volbě byla podána reklamace, která však byla zamítnuta. Dne 8. září 1864 se přistoupilo k volbě městské rady za předsednictví Bernarda Sterna jako nejstaršího člena zastupitelstva.

Předsedou, tedy starostou, byl zvolen Matěj Beránek s 22 hlasy. Prvním radním se stal Bernard Stern, druhým Jan Hrabe, třetím Jindřich Seidl a čtvrtým Hynek Proš.

Zastupitelstvo vzniklé roku 1864 mělo podle kroniky jediný řád, který byl zachován i v dalších letech.

Dobu od roku 1848 do roku 1876 kronika charakterizuje nebývalým rozmachem průmyslu, s ním spojeným přílivem dělnictva, rostoucí činorodostí obce a snahou samosprávy o zvelebení a povznesení městečka.

Starousedlíci měli v samosprávě stále silné zastoupení, postupně je však zatlačovali lidé přicházející do Kladna se závody. V obecním zastupitelstvu podle kroniky zasedali inženýři, lékaři, úředníci horních a hutních podniků vedle kupců, stavitelů a živnostníků.

Kronika zdůrazňuje, že společnosti vykonávaly na správu obce přímý i nepřímý vliv prostřednictvím svých zástupců.

Kronika pokračuje charakteristikou správy v době průmyslového růstu. Připouští, že ve řízení obce panovala často jen osobní shoda, ale zároveň připomíná, že obec postupně získávala významné a oblíbené osobnosti.

Čestné měšťanství bylo uděleno prelátu Rottovi 14. března 1865. Do Broumova mu odjela deputace složená ze Seidla, Proše a Landy a odevzdala mu čestný diplom.

Téhož roku bylo čestné měšťanství uděleno baronu Melcovi. Dne 1. ledna 1866 pak hraběti Clam-Martinicovi a ministru hraběti Belcredimu.

Kronika uvádí příklady darů a veřejných sbírek. Roku 1865 bylo věnováno 100 zlatých na Národní divadlo, roku 1868 30 zlatých pohořelým v Buštěhradě, roku 1869 příspěvek pohořelým v Bakově a další částka stolnímu dítěti místního jména Strunkel.

Na pomník Purkyňův bylo roku 1870 věnováno 20 zlatých a podobná částka na pomník Žižkův. Pomoc byla poslána také škole v Trnají a roku 1872 postiženým povodní.

Obec přistoupila jako doživotní člen k českoslovanské obchodní akademii v Praze, k Jednotě českých filologů a k akademickému spolku čtenářskému.

Příjmy a výdaje obce byly v prvních letech podle kroniky skromné. V roce 1865 byla obecní přirážka stanovena na 6 procent a později kolísala podle potřeb. Roku 1867 činily příjmy 6758 zlatých 12 krejcarů a výdaje 10 747 zlatých 76 krejcarů. Pro rok 1876 uvádí kronika příjmy 13 915 zlatých a výdaje 17 202 zlatých 29 krejcarů.

Kronika uvádí, že obec měla nemovitý majetek hlavně v polnostech, které byly rozparcelovány a prodávány zájemcům ke stavbě domků. Kladno se tehdy začalo šířit na všechny strany.

S růstem domů přibývaly obci také starosti a povinnosti. Pořizovala se dlažba, nejprve na náměstí a potom v přilehlých ulicích.

K dlažbě se používal horní kámen a na střed struska. Pod rybníčkem na náměstí stávala prýšna s vodou a v Kladně bylo několik studen, například v Fořtově, v Březině, v Růžové ulici, v Pražské ulici a u dvoraku pod krámem. U jedné studny stál pumpař, jímž byl do roku 1874 Jan Dvořák a po něm Jakub Blažek.

Od dávných časů stála kašna v místech, kde vycházela nynější Jungmannova, dříve Svatojánská, ulice do třídy Masarykovy. Roku 1865 ji znovu zřídil žernovický mistr Vališer. Byla v ní socha sv. Jana a kolem čtyři sloupy.

Vzhled městečka kronika nehodnotí jako dobrý. Místo se postupně upravovalo a pořádalo, zároveň se rozšiřovalo na západ, kde z polí a stodol vznikala nová čtvrť.

Společné záchody byly roku 1873 postaveny v Březině místními řezníky a od 7. ledna 1874 se nesmělo porážet v soukromých domech, nýbrž pouze na jatkách.

Radnice byla podle kroniky stále ve staré záloženské budově před ní stojící brány. Starostovi byla roku 1875 prodána za 20 zlatých a teprve roku 1876, po zakoupení a adaptaci domu číslo 44 na náměstí, se do nové budovy přestěhoval obecní úřad. Do staré radnice nastěhoval se strážník Němec.

Z obecních zaměstnanců kronika uvádí například Františka Šmolíře, obecního písaře Karla Krause, písaře Františka Landu, Václava Piknera a Františka Holana.

Po obecním písaři nastoupil jako městský tajemník Gustav Hrdina, původem z Příbramska.

Ve službě policejní kronika roku 1864 připomíná Ludvíka Picha jako policejního dozorce. Strážníky byli Jedlička a Nygrýn. Nosili vysoké bílé halapartny v černých botách, modrý kabát se šňůry a klobouk se šerpou a bílým řemenem přes prsa.

Po Pichovi se roku 1865 stal policejním komisařem Jan Fořt. Protože byl nemocen, roku 1872 odstoupil. Po něm přišel Gustav Hrdina z Příbrami a po krátké době byl tajemníkem zvolen Antonín Šejcar.

Pomocí policie byli ponocní, kteří v noci sloužili, obcházeli město a pískali. V šedesátých letech byly i občanské noční hlídky, protože se ve městě kradlo a opilost po šichtě vyvolávala neklid.

Roku 1869 bylo podle kroniky ve městečku 32 hospod. Přes mnohé žádosti o povolení koncese k výčepu piva úřady dokládaly, že se šenkýřům nevedlo zle a že hostinské živnosti bylo už dost.

Pivní krejcar, tedy dávka z piva, obci výrazně vypomáhal. Původně jej obec vybírala sama prostřednictvím svých orgánů, později jej pronajímala. Výroční a týdenní trhy odváděly obci také výnos.

Mýtné se vybíralo ze všech vozů projíždějících městečkem. Mýtní domek stával u Václavské kaple. Když roku 1872 chátral, prodala jej obec za 15 zlatých a postavila nový za 265 zlatých u domu Fr. Faibera, č. 132. Když se roku 1874 mýtné nevybralo dražbou, pronajala obec domek Klíčovi za 3 zlaté měsíčně.

Kronika pokračuje výkladem o obecních příjmech a uvádí staré právo na tři várky piva z panského pivovaru. Roučíř měl právo kladenský ferbíř a správce zdejšího panství.

Roku 1865 dával správce pivovaru Daves za toto právo obci 52 zlatých 50 krejcarů a pět sudů piva. Roku 1868 dostala obec třináct věder piva a prodala je hostinskému Eltzleinovi na splacení dluhu za cenu režijní.

O chudinu se obec starala udělováním podpor a umístěním v chudobinci, jemuž se říkalo špitál. Podporováni byli hlavně místní příslušníci a jen ti nejpotřebnější. Kdo byl zdráv nebo měl nějaký výdělek, případně byl bez práce, nedostal podle zápisu nic.

Příslušníci cizí, kteří ve městě vedli pohodlný život nebo neměli práci, byli z obce vypraveni zpět do domovských obcí.

Pohřbívalo se na starém hřbitově v místech parku u nynějšího městského divadla. Roku 1867 byl rozšířen a zasazeny tam byly stromky.

Obec roku 1867 zřídila samostatný katolický hřbitov při stávajícím hřbitově. Nové oddělení dal ředitel hutí Jacobi na vlastní útraty ohradit zdí a odevzdal je do majetku obce.

Vchod na hřbitov býval od Pražské ulice a stál tam hřbitovní domek. Zed hřbitova byla chatrná a cesta kolem hřbitova byla příčinou stálých stížností a starostí obce.

Také úprava náměstí byla obecní starostí. Mariánská socha z 18. století byla roku 1866 nákladem místního farního úřadu opravena a obec přispěla stavbou lešení. Roku 1873 obec pořídila kamenné schody a železné zábradlí kolem sochy.

Dům Marie Vachové č. 57, který stával na náměstí, byl zchátralý a městu nijak neprospíval. Roku 1869 jej obec koupila za 650 zlatých a následujícího roku zbourala. Obecní louže na náměstí zvaná Rybníček pak dala písek na další stavby.

Kronika dokončuje zmínku o obecní louži zvané Rybníček. Při částečné úpravě náměstí v sedmdesátých letech byla zavezena. Voda z Rybníčku se dříve užívala mimo jiné k hašení ohně.

Obec získala právo požární policie a musela se starat o prostředky k hašení také v Kladně. Inventář hasicího náčiní tvořily v šedesátých letech staré stříkačky, které byly podle zápisu velmi staré a děravé.

Když se roku 1868 při ohni ukázalo, že hasicí náčiní je nedostatečné, byly stříkačky opraveny roku 1869 pod dohledem hornického mistra Sychory. Obec zaměstnávala Josefa Landu, který stříkačky obstarával a zkoušel.

Roku 1874 obec zakoupila novou dvoukolovou stříkačku od firmy Knaust za 388 zlatých 85 krejcarů. Vedle stříkaček měla k dispozici háky, žebříky, sekyry a další pomůcky, které držela v pohotovosti městská policie.

Tento stav trval do roku 1876, kdy obecní zastupitelstvo přijalo návrh stanov dobrovolného sboru hasičského v Kladně. Sbor převzal výzbroj a byl podřízen obecnímu zastupitelstvu.

Obec vycházela sboru vstříc i finančně. Roku 1877 mu propůjčila část nové radniční budovy k cvičení a Blahocvičitelům za zápůjčku 250 zlatých v občanské záložně. Roku 1878 byla zápůjčka zaplacena jako dar sboru a přidáno dalších 150 zlatých.

Do roku 1869 nebylo v Kladně veřejné osvětlení. Teprve 27. září 1869 bylo městečko poprvé osvětleno dvaceti petrolejovými lampami rozmístěnými na různých místech.

Petrolejové osvětlení vydrželo dlouho. S růstem městečka obec roku 1873 koupila další svítilny od firmy Stejskal za 550 zlatých. Rozsvěcování a údržbu obstarávali obecní lampáři, kteří dostávali nejprve 36 a později 42 zlatých měsíčně.

Roku 1875 předložila firma Korte & Comp. nabídku na stavbu plynárny. Jednání ale nevedlo k cíli, mimo jiné kvůli úvahám o zřízení plynárny v železářských závodech. Město proto nadále svítilo petrolejem.

Bolavým bodem města byla kanalizace. Už v šedesátých letech se pořizovaly projekty a kanalizace byla částečně prováděna, ale kronika poznamenává, že nebyla ani dobře provedena, ani dostatečná pro potřeby města.

Roku 1866 zasáhly Kladno veřejné události spojené s válkou. Kdo měl přípřež, musel ji dát k dispozici za náhradu šest zlatých za den po odečtení píce. V červenci přišla do města občanská stráž šestnácti mužů, kteří pomáhali s nočními hlídkami a zastavováním četnictva.

V červenci přišlo do města také pruské vojsko, které bylo v menším počtu ubytováno po hostincích. Obec za jednoho muže a den platila hostinským deset krejcarů.

Kronika uvádí i spor u kašny, kde si Prušáci přivedli koně a chtěli je napájet. Když občané bránící odběr vody protestovali, došlo kvůli zlému lidu a osobnímu zakročení starosty k nebezpečnému nedorozumění.

Roku 1866 přinesla válka také choleru. Nemoc si podle kroniky během čtyř neděl vyžádala kolem tří set obětí, které byly pochovány na zdejším hřbitově s potřebnými dezinfekčními opatřeními. Pomoc zdarma poskytly kladenské železárny.

V oblasti školství se Kladno v těchto letech prodíralo jen těžce. Do počátku 19. století se učilo ve staré škole vedle fary. Teprve od roku 1808, kdy byla zřízena nová farní budova, se školní budova přenesla do nové školy, kde byla učebna v přízemí a v prvním poschodí byt učitele.

Do školy chodily děti z Kladna i z okolních obcí, zejména z Újezdce, Kročehlav, Motyčína a Rozdělova. Starý učitel František Brejšl vyučoval asi 120 dětí.

Když počet dětí výrazně rostl s přílivem dělnictva a horníků, pomáhal mu syn Josef Celestin Brejšl, který se roku 1819 stal samostatným učitelem.

Při vizitaci roku 1821 se ukázalo, že školní místnost pro více než 200 dětí nestačí. Kaplan Heiniger dal škole k dispozici ještě jednu místnost na faře a starý učitel Brejšl znovu pomáhal synovi.

Protože stav zůstával neudržitelný, ustanovil se první dotovaný pomocník až roku 1847. Roku 1852 při vizitaci kardinála Schwarzenberga byly poměry znovu kritizovány a roku 1853 už v Kladně fungovaly tři třídy. Čtvrtá třída byla roku 1855 umístěna v hostinci č. 4 u Horlingů.

Roku 1858, kdy počet školních dětí vzrostl až k osmi stům, byla otevřena šestá třída v nově postaveném domě Voglů proti kapli Floriánské. Tehdy už bylo ve městě téměř tisíc dětí školou povinných.

Poměry byly podle kroniky neudržitelné. Roku 1860 byly tři třídy umístěny v rodné Masnerově a sedmá třída v domě Voglů.

Konečně byla vedle kaple sv. Floriána postavena škola pro nejnutnější potřeby. Dne 12. října 1863 byla vysvěcena a odevzdána svému účelu. Bylo zřízeno deset tříd, pět chlapeckých a pět dívčích. Dívčí školu vedla sestra Marie Karlíková, chlapeckou nadále Josef Brejšl.

Roku 1864 převzala obec zdejší i s přilehlými obcemi školní patronát.

Roku 1874 byla provedena přístavba školy za 11 000 zlatých. Ani ta však nestačila, a proto bylo přikročeno ke stavbě nové budovy. Základní kámen byl položen 1. července 1877.

V ohledu národnostním kronika zdůrazňuje, že Kladenští byli upřímnými Čechy. Zastupitelstvo se 4. března 1867 usneslo na telegramu Národním listům, v němž vyslovilo souhlas s adresou sněmu českého a s hájením práv českého národa.

Roku 1872 se zastupitelstvo usneslo na podpoře petice císaři za zachování rovnoprávnosti jazyka českého v úřadech, školách i veřejném životě.

Kronika zmiňuje, že petice za česká práva vyvolaly na některých místech také listy k podpisu mezi vlastenci.

Spolky byly v tehdejší době buď pojišťovacími organizacemi různých zřízení církevních, nebo řemeslnickými spolky. Vedle toho existovaly podpůrné spolky jako Prokop a Svornost.

Roku 1868 byl založen konzumní spolek Oul, který v Kladně vydržel poměrně dlouho, měl vlastní budovu a kronika jej označuje za předchůdce pozdějších konzumů. Jeho členy byli hlavně hutníci a horníci, kteří si brali své potřeby z podobného zařízení na Václavě.

Roku 1870 povýšil císař Kladno na město. Příčinou byla podle kroniky slavnost veřejná dne 17. července 1870.

V předvečer uvedeného dne bylo město slavnostně osvětleno, konal se slavnostní lampionový průvod s hudbou a střílelo se z hmoždířů.

Ráno bylo slavné čepobití, v 11 hodin mše u sochy Panny Marie na náměstí, odpoledne slavnostní hostina, poté akademie a večer ples. Slavnosti se účastnily zdejší školy, spolky a závody. Obecní výdaj na slavnost činil 248 zlatých 7 krejcarů.

Kronika dodává, že ačkoliv se z Kladna stalo město, zůstávalo podle svého vzhledu ještě dlouho malým venkovským městečkem. Teprve povýšení na město obyvatele podnítilo k většímu hospodářskému a veřejnému úsilí.

Po povýšení na město podle kroniky vzrostla v Kladně občanská činnost a sebevědomí. Město se přizpůsobovalo průmyslovému pořádku, rostoucímu obyvatelstvu a novým hospodářským poměrům.

Kronika popisuje také změnu obyvatelstva. Lidé, kteří se nedokázali přizpůsobit práci a řádu průmyslového města, z Kladna postupně odcházeli a jejich místo zaujímali klidnější a pracovitější obyvatelé.

Horníci a hutníci, kteří v těžké práci nacházeli jistější životní postavení, se v Kladně trvale usazovali. Z malých domků pro dvě rodiny vznikala čtvrť zvaná Nové Kladno na pravé straně silnice k Rozdělovu. Podobně se rozrůstala zástavba pod průhonem.

Zřízení okresu a umístění soudního a berního úřadu v Kladně přivedlo do města další lidi a úřední záležitosti. Kladno se tak postupně stávalo hospodářským střediskem celé uhelné krajiny.

Unhošť se proti tomuto vývoji podle kroniky bránila, protože odtržením kladenského kraje ztrácela význam a hospodářský růst. Kronika tento přesun významu uzavírá poznámkou, že smutek jednoho bývá životem druhého.

Kronika uvádí, že Kladno si bylo vědomo vlastní síly a nového postavení. Snažilo se přizpůsobit změněným poměrům: upravovalo náměstí a ulice, měnilo vzhled budov a dlouho usilovalo o ráz skutečného města.

Veřejné osvětlení zůstávalo dlouho petrolejové. Objevily se návrhy na plynové osvětlení, například od firmy Dr. Pintz & Comp. z Berlína roku 1884 a od Augsburské společnosti plynáren roku 1885.

Město však čekalo, že si průmyslové závody samy postaví plynárenský podnik a že pak bude možné odebírat plyn levněji. K tomu nedošlo.

Otázka osvětlení byla rozřešena až roku 1899, kdy byla sjednáána smlouva se soukromou společností a v Kladně bylo zavedeno elektrické světlo. Elektrárna byla postavena v nynější Přízově třídě. Tento stav trval do roku 1921, kdy obec převzala elektrické osvětlení do vlastní režie.

Pitnou i užitkovou vodu získalo Kladno roku 1891 zřízením obecní vodárny v katastru obce Podháj pod vrchem zvaným Horou. Studny napájecího systému byly zřízeny od doberské silnice téměř ke Dřínu a opatřovaly hojnost dobré vody pro celé město.

Vodovodní voda byla vedena do vodojemu zřízeného mezi Kladnem a Rozdělovem a odtud tlakem hnána do města. Podnik vodárenský byl roku 1921 stavebně, služebně i administrativně spojen s městskou elektrárnou pod názvem Elektrárenské a vodárenské podniky města Kladna.

Starý hřbitov svou velikostí ani polohou nevyhovoval. Nový komunální hřbitov byl zřízen roku 1885 v Bajantnici. Na starém hřbitově se ještě nějaký čas pochovávalo, ale jen krátce.

Alabastrová socha sv. Prokopa postupně praskala a byla roku 1890 sejmuta. Roku 1893 bylo v Kladně zřízeno obecní hejtmanství, jehož působnost zahrnovala i soudní okres unhošťský oddělený od okresního hejtmanství smíchovského.

Pro tento úřad byla u náměstí vystavěna vhodná budova. Celý vzhled města se změnil výstavbou dvou monumentálních objektů: radnice a katolického chrámu.

Radnice byla vystavěna roku 1898 ve slohu renesančním na dolní straně náměstí. Nový chrám byl podle kroniky správným urbanistickým protějškem k radniční budově. Katolický chrám byl postaven roku 1900 podle návrhu Ludvíka Láblera z Kutné Hory a stál 260 000 korun.

Synagoga v Pavlovské ulici byla postavena podle návrhu architekta Branda z Prahy a stála 20 000 zlatých. Izraelský hřbitov byl v osmdesátých letech 19. století umístěn za novým obecním hřbitovem v Bajantnici.

Roku 1898 byl Kladnu přiznán titul královského horního města a do jeho znaku byla přidána dvě hornická kladívka.

Kladno se v této době neustále rozšiřovalo. Územně rostlo nejprve k Novému Kladnu, potom ke Kročehlavům, Štěpánovu a konečně i k nynější Štěpánce. Tento rozmach podle kroniky trval téměř do světové války.

Obecenstvo se podle kroniky sdružovalo hlavně ve spolcích podpůrných, a to podle svého sociálního rozvrstvení. Dále zde existovaly zábavní spolky Budislav a Tyl, divadelní sdružení, Kladenská filharmonie, hudební spolek, sbor hasičů, Sokol a Dělnická tělocvičná jednota.

Kronika jednotlivé spolky nerozebírá, protože je hodlala popsat ve zvláštním spise o dějinách města. Přesto zdůrazňuje, že spolkový život pracoval vlastním způsobem na poli humanity a tělovýchovy.

Nemohla se vyhnout otázce sociální. Ta do města vešla s rozvojem průmyslu a měla zvláštní význam v pracujícím lidu hornickém a hutnickém.

Doba padesátých a šedesátých let 19. století se podle kroniky vyznačovala těžkou poslušností pracujícího lidu, který přicházel hlavně z krajů okresu hořovického a rakovnického. Lidé hledali lepší výdělek než doma, kde měli často tvrdé podmínky.

Mezi přistěhovalými byli pracovití i spořiví lidé, ale také lidé méně starostliví. Každý pracoval v závodě na svou pěst a zaměstnavatelé se k jednotlivcům chovali podle toho, jak je pro závod potřebovali.

Sociální sdružení v dnešním smyslu podle kroniky neexistovalo. Nebylo zajištění pro nemoc a stáří. Dělnictvo se proto pokoušelo zlepšit své postavení kolektivními snahami. Částečně je uskutečňovaly podpůrné spolky Barochruh a Lidumil, které tehdejším poměrům odpovídaly a mírnily sociální bídu.

Horníkům se podle kroniky dostalo zvláštní podoby po vydání horního zákona roku 1854 a po zřízení bratrských pokladen. Havíři byli považováni za zvláštní stav odlišný od ostatních dělníků a zaměstnavatelé je tak také udržovali.

Nosili zvláštní hornické kroje z černého sukna. Na prsou a rukávech měli pozlacené knoflíčky, na ramenou černé pásy a ve výstrojí hornická kladívka. Kladívka zdobila také hornickou čáku.

Do dolu nosili horníci kůži zvanou flek, používanou při práci a zvláště při fáření. V ruce mívali hornický čakánek.

Při slavnostních příležitostech nosili černé čáky zdobené pozlacenými kladívky, bílými šňůrami a stužkami. Ve všední dny nebo při práci užívali čepice zvané kadetky. Staří horníci nosili tento kroj ještě dlouho a zdejší hornická hudba jej udržovala.

Všechny tři horní společnosti vydržovaly z vlastních peněz hornické hudby. Byly zřízeny už v šedesátých letech 19. století a trvaly do devadesátých let. Hrávaly i mimo Kladno, často v Praze a jinde.

Z kapelníků zvláště proslul František Knoll, rodák z Hnidous, který měl jako dirigent a skladatel příležitostných hornických kusů značnou oblibu. Zemřel na Žižkově roku 1925 ve věku 90 let.

Na svátky hornických patronů, sv. Prokopa a sv. Barbory, se slavily hornické parády. Dělo se tak na náměstí, kam docházeli uniformovaní havíři vedeni prapory a hudbou v čele. Slavnosti potom pokračovaly v kostele nebo na náměstí a po nich následovalo slavnostní defilé.

Horníci se účastnili také procesí Božího Těla a slavnosti Vzkříšení. Podle kroniky byly tyto slavnosti typické a starší lidé na ně vzpomínali i po jejich zániku v devadesátých letech.

Pohřby havířů se konaly s obvyklou poctou, doprovodem hudby a uniformovaných druhů. Ačkoliv hornictvo udržovaly společnosti ve stavovském vědomí a podporovaly je poplatky hudeb a stejnokrojů, zasáhlo i do Kladna světové hnutí probouzejícího se socialismu.

Pracovní doba byla v hutích i šachtách vesměs dvanáctihodinová. Výjimkou byly doly statutních drah, kde byla z důvodů úsporně-technických zavedena už v osmdesátých letech 19. století osmihodinová doba pracovní.

V dělnických vrstvách začala růst zpočátku neuvědomělá nechuť a nenávist vůči zaměstnavatelům. Zpočátku se obracela hlavně proti dozorčím a nižším představeným, kteří byli v přímém styku s pracující třídou a chtěli udržovat pořádek a práci v závodě.

Kronika později hodnotí tento stav jako přirozený důsledek měnících se poměrů. V osmdesátých letech docházelo k prvním kumulativním odporům a stávkám, které však pro dělníky často končily smutně: propuštěním stávkujících nebo jejich inspirátorů.

Na náladu dělnictva působily také noviny. Dělnické listy a Budoucnost vznikly roku 1873 a šířily vliv třídního socialismu. Redigovali je podle kroniky Pecka a Zápotocký. Přesto v Kladně tehdy ještě nestála pevná dělnická organizace.

Dělnický vzdělávací spolek vznikl roku 1880 a byl prvním předměstím pozdějších organizačních útvarů. Přirozeně nepřál tomuto spolčování ani státní úřad, ani zaměstnavatelé. První vlaštovky socialismu byly vydány persekuci z obou stran.

Schůzky se proto konaly na různých místech, často i v lesích, a měly do sebe podle kroniky cosi tajemného a romantického, protože podobné spolčování nebylo dovoleno.

Hutě i doly musely při rostoucích finančních a výrobních potížích hledět na požadavky zvýšení mezd a zkrácení pracovní doby s nevolí. Proto působily přísněji na dělnictvo, v němž následkem toho rostla nenávist proti funkcionářům společností, zvláště Pražsko-železářské.

Počátkem roku 1889 vzniklo mezi pracujícími pnutí a stávka na dole Amálie. Nezdar a likvidace stávky vnesly do mysli lidí trpkost a nevysvětlitelnou touhu po odvetě.

Při slavnosti Božího Těla roku 1889 se horníci jako obvykle účastnili průvodu s hudbou. U oltáře před nynější spořitelnou došlo ke konfliktu, když jeden venkovan údajně chtěl utrhnout kousek výzdoby. Městský strážník Patek jej zadržel a odvedl na radnici.

Událost vyvolala mezi lidmi pověsti, že se dav začal srocovat u radnice a dal povel k útoku na dům starosty Hraběte a ředitele Bachera. Davy se potom vydaly k těmto domům.

Shromážděné zástupy začaly podle kroniky ohrožovat i jiné soukromé osoby a majetek, zvláště obchodníky. Město se dostalo do stavu, kdy hnutí z malé jiskry hrozilo přerůst v nebezpečný požár.

Četnictvo zakročilo dopoledne u Bachrovy vily. Po házení kamení a ohrožování střelnou zbraní došlo ke střelbě. Kronika uvádí i lidské oběti, mezi nimi chlapce, který stál stranou a zasáhla jej zbloudilá kule.

Ještě téhož dne přijelo do Kladna vojsko k udržení pořádku a druhého dne byl příchodem mysliveckého praporu pořádek posílen. Mnoho lidí bylo zatčeno, dodáno soudu a odsouzeno k různým trestům.

Události podle kroniky zhoršily poměr mezi společnostmi a obyvatelstvem. Kladnu bylo vtisknuto označení buričského a rebelského města, které podle autora přetrvávalo dlouho.

Dělnický svátek 1. května byl roku 1890 v Kladně slaven mimořádně silně a stal se manifestací celého kladenského dělnického kraje. Tímto rokem zde pevněji vykličilo sociálně demokratické hnutí.

Socialistický časopis Svoboda začal roku 1891 vycházet pod redakcí krejčovského dělníka Karla Dědice. V jeho redakci se vystřídalo více pracovníků dělnického hnutí, z nichž nejvýznačnější byli Macek a Kindl.

Po zmírnění výjimečného stavu roku 1895 vzniklo odborové hnutí založením hornického svazu a místní odbočky zemského spolku kovodělníků roku 1897. Sociální demokraté se poprvé výrazněji prosadili ve volbách roku 1897, kdy byl zvolen Josef Steiner.

Hnutí dělnictva národního vzniklo v Kladně roku 1898. Organizace měla soustřeďovat české dělnictvo celého okolí a později založila politický klub Žižka a vydávala besedu Osvěta.

Kromě ní působila také Jednota železničářů, odborné organizace kovopracovníků, šiček a jiné, hlavně mezi dělníky živnostenskými, pekaři, tkalci, kožešníky a dalšími. Roku 1899 byl za městského sluhu zvolen kladenskou obcí činovník hnutí Václav Kapalí z Týkance.

Konflikt mezi internacionálním a národním sociálním hnutím podle kroniky rozdvojil dělnictvo do dvou táborů, národního a internacionálního. Starý sociálně demokratický proud byl v Kladně nadále v převaze.

Stávka uhlokopů roku 1900 byla součástí všeobecné stávky havířů v revírech českých a moravsko-slezských. Vypukla na počátku roku, kdy byla zima tuhá a nouze o uhlí mimořádná.

Hlavními požadavky horníků bylo zkrácení pracovní doby a zvýšení mezd. Zaměstnavatelé k jejich splnění nechtěli přistoupit a veřejnost se zpočátku ke stávkujícím stavěla sympaticky.

V Kladně se pracovalo do 14. ledna, potom byla práce solidárně zastavena na všech šachtách. Doly si však i v době stávky zajišťovaly provoz dozorci, samy a inženýry, aby zabránily zkáze dolů byť jen dočasné.

Počet horníků, kteří se stávky neúčastnili a přes výstrahy pracovali, byl zvláště zpočátku značný. Říkalo se jim slovem mravy a jejich jména byla zveřejňována v časopise Svoboda.

Porada před smírčím úřadem báňského společenstva se nekonala, protože se zástupci společností nedostavili. Schůze stávkujících se potom proměnila v manifest pro stávku, do níž lidé vstupovali s velkým očekáváním.

Hned v prvních dnech stávky, 21. ledna, přišlo do Kladna vojsko o třech praporech a bylo ubytováno po hostincích. Část vojska onemocněla patrně nachlazením a chřipkou.

Dne 29. ledna přijel do Kladna sám velitel pražského sboru polní zbrojmistr Fabiini, aby se osobně přesvědčil o stavu vojska.

Stávkující měli podle kroniky velkou důvěru v konečný zdar. Schůze byly početné, doba a účast značná. Řečníci a předáci strany socialistické přijížděli do Kladna a mluvili k lidu shromážděnému na schůzích U Jágrů.

Mezi řečníky byli mimo jiné Körner, Verhauf, redaktor Krejčí a Čeněk Körber. Také tehdejší profesor filozofické fakulty pražské T. G. Masaryk přednášel 29. ledna na schůzi U Jágrů na téma O boji hospodářském a sociálním.

Stávkující dostávali podporu ze stávkového fondu i z dalších scházejících se podpor, jednak v penězích, jednak v naturáliích. Dary byly veřejně kvitovány. Ve prospěch stávkujících se pořádaly zábavné podniky, koncerty a podpory. Celkově podle kroniky panovala v prvních dobách stávky značná nálada podpory.

Zaměstnavatelé však na stávkující doléhali stejnou houževnatostí. Vyhláškou vyzývali horníky k okamžitému návratu do práce pod hrozbou propuštění, nechali obecními úřady zasílat pracovní knížky a vyzývali hornické hudebníky k návratu do práce nebo k odevzdání nástrojů.

Hornická hudba podle kroniky hrávala zdarma při hornických pohřbech, plesech a jiných příležitostech. Požadavku na zrušení hornických hudeb společnosti vyhověly bez námitek, čímž zanikla jejich existence a s ní i kus hornického patriarchálního Kladna.

Brzy se začaly projevovat důsledky stávky v celé nahotě. Uhlí se netěžilo téměř nikde, protože stávka byla všeobecná. Pomalu nastával nedostatek uhlí nejen v soukromí, ale i v životě průmyslovém.

V Kladně zastavila částečně provoz Vojtěšská huť, kde mnoho hutníků přišlo o práci. Za nedlouho byl podstatně zmenšen i provoz na Poldině huti. Stejně tomu bylo v Kladně i jinde.

V továrnách byla práce snížena na minimum, doprava některých drah byla omezena a v domácnostech byl pociťován nedostatek paliva tím více, že byla zima.

Po krátkém čase byl nedostatek uhlí tak citelný, že i školy byly zavírány pro nedostatek paliva a vznikala hrozba nezaměstnanosti ve všech oborech veřejného života.

Veřejný život a ruch pocítil nedostatek tepla. Stávka se tím stala otázkou širšího lidského společenství, protože omezení jedné části práce působilo na celý hospodářský a sociální systém.

Přirozeným důsledkem delšího trvání stávky bylo, že počáteční sympatie ke stávkujícím začaly ochabovat. Chabost a špatné skutečnosti se začaly obracet proti uhlokopům, z nichž neprávem podle kroniky vinila veřejnost všechny.

Časopis Svoboda, vycházející několikrát v týdnu, byl podle kroniky často konfiskován. Vůdci hnutí byli zatýkáni a vyšetřováni, fond stávkový počal vysychat a s mizejícími sympatiemi přestávaly i různé dary, které se stávkujícím dostávaly v penězích nebo naturáliích.

Někteří obchodníci, kteří důvěřovali ve zdar stávky, dávali havířům po dobu stávky na dluh. Potom začali na stávkující naléhat, aby se vrátili do práce. To ještě více vnášelo nedůvěru do řad stávkujících.

Stávkokazové se do práce vraceli nejprve tajně, později veřejně. Přes hrozbu nepříjemností jejich počet stále rostl. Šachty byly hlídány ve dne i v noci vojskem a stávkokazové chodili do práce za asistence četníků.

Větší část hornictva zůstávala přesto ve stávce v naději, že se podaří zaměstnavatele odporu zlomit. To trvalo až do března, kdy bylo zřejmé, že hnutí dělnictva slábne.

Na severu Čech i v revírech ostravských se už začalo poznenáhlu pracovat, protože stejné následky stávky tížily i tamní havíře a přiměly je ke kapitulaci. Naděje na kompromisní řešení nebyla.

Konečný tvrdý osud přiměl i zdejší havíře, aby se bezvýjimečně poddali a 10. dubna 1900 znovu nastoupili do práce.

Mnoho stávkujících však nebylo do práce znovu přijato, hlavně ti, kteří stáli v popředí stávkového hnutí nebo se zaměstnavatelům nějakým způsobem stali podezřelými.

Výsledek stávky byl podle kroniky záporný. Nepřinesl nic jiného než ochuzení obyvatelstva a hlavně hornictva, které bojem přišlo o své dosavadní výdělky. Škoda se neomezila jen na Kladno, ale zasáhla celý revír a její důsledky přetrvávaly ještě dlouho po skončení stávky.