Hornický skanzen Mayrau
Hornický skanzen Mayrau ve Vinařicích je dochovaný povrchový areál černouhelného dolu a pobočka Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně. Zachovává cechovnu, řetízkové šatny, lampovnu, známkovnu, koupelny, jámové budovy a parní těžní stroj Ringhoffer. Většina kladenských šachet po ukončení provozu o podobné zařízení přišla; Mayrau umožňuje doložit, jak vypadalo skutečné zázemí směny, ne jen hornickou práci popisovat z druhé ruky.
Důl Pražské železářské společnosti
Pražská železářská společnost začala hloubit jámu Mayrau v roce 1874. Jáma dosáhla hloubky 527 metrů v roce 1877; o deset let později přibyla nedaleká jáma Robert. V roce 1905 byl na Mayrau instalován parní těžní stroj Ringhoffer, který se v areálu dochoval a při prohlídkách se stále předvádí v pohybu.
Důl v průběhu své existence nesl také názvy Fierlinger I. a Gottwald II. Těžba skončila roku 1997 a následující rok byly jámy zasypány. Za zhruba 120 let provozu se zde vytěžilo 34 milionů tun uhlí. Pro srovnání s poslední kapitolou kladenského revíru navazuje Důl Schoeller, kde těžba skončila v roce 2002.
Rozhodnutí zachovat areál
Mayrau se nestalo skanzenem až po zániku dolu. Podle materiálu Klubu přátel hornických tradic padlo rozhodnutí o záchraně části areálu v roce 1993; přípravu zachování pak zajišťovala muzejní rada. Skanzen byl otevřen v roce 1994, zatímco těžba dál pokračovala až do roku 1997.
Toto pořadí je důležité. Návštěvnická trasa proto nevznikla z dodatečně shromážděných exponátů, ale v provozním prostředí, které se zachovalo před likvidací. Historicky chráněný areál zahrnuje obě jámy Mayrau a Robert i související budovy; Památkový katalog jej vede jako uhelný hlubinný důl Mayrau.
Skanzen jako poslední pracovní den
Areál zůstal zachován v podobě posledního pracovního dne. Prohlídka vede cechovnou, řetízkovými šatnami, koupelnami, lampovnou, známkovnou a jámovými budovami; součástí je ukázka práce ve štole Homole. Těžní stroj Ringhoffer z roku 1905 není dekorace: patří k původnímu vybavení dolu a při prohlídkách se uvádí do pohybu.
Tento přístup je podstatný pro dějiny města. Důl Schoeller, Důl Tuchlovice a řada dalších šachet po ukončení provozu ztratily provozní zařízení nebo se proměnily v jiný typ území. Mayrau zůstalo místem, kde lze pochopit techniku, rytmus směny i zázemí horníků bez idealizace a bez rekonstrukce z makety.
Galerie v bývalém dole
V roce 2002 vznikla v areálu Galerie Mayrau. Vedla ji Dagmar Šubrtová, která zde do roku 2010 propojovala současné umění s prostorem bývalého dolu. Galerie ukázala, že industriální památka nemusí být uzavřená do jediné výkladové vrstvy: vedle hornické techniky se zde řešila krajina po těžbě, materiál a proměna místa.
Galerie fungovala v jiném režimu než muzejní expozice: využila neobvyklý industriální prostor pro výstavy současného umění. Její historie patří k dokumentovaným vrstvám areálu, stejně jako historie dolu a pozdější ochrana technické památky.
Co Mayrau dokládá
Mayrau je pramenem k technice i každodennímu provozu: lze zde ověřovat podobu šaten, evidence pracovníků, lampovny, koupelen, cest mezi povrchovými budovami a těžním zařízením. Nenahrazuje zápisy o jednotlivých neštěstích nebo výplatní listiny, ale dává jim prostorovou souvislost. Pro podrobnosti o hornické práci, neštěstích a konci těžby v regionu navazují Důl Tuchlovice — Nosek, Důl Schoeller a Tragické události Kladna a Kladenska.
Časová osa
| Rok | Událost |
|---|---|
1874 | Pražská železářská společnost zahájila hloubení jámy Mayrau. |
1877 | Jáma dosáhla konečné hloubky 527 metrů. |
1905 | Na Mayrau byl instalován parní těžní stroj Ringhoffer. |
1994 | V areálu vznikl Hornický skanzen Mayrau. |
1997 | Skončila těžba uhlí. |
1998 | Jámy Mayrau a Robert byly zasypány. |
2002 | V areálu začala působit Galerie Mayrau. |