Eliška Wagnerová

7. září 1948, Kladno - 18. ledna 2025

Eliška Wagnerová patřila k nejvýraznějším českým právničkám po roce 1989. Byla soudkyní a předsedkyní Nejvyššího soudu, soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu a v letech 2012-2018 senátorkou za Brno-město. Ústavní soud ji po smrti připomněl jako jednu z nejvýznamnějších osobností moderních českých právních dějin. Do kladenského přehledu patří jako rodačka, absolventka kladenské hutní průmyslovky a právnička, která před emigrací působila také jako advokátka v Kladně.

Původ, rodina a vzdělání

Narodila se v Kladně jako Eliška Bušová. Paměť národa uvádí, že otcova rodina přišla ze Slovenska a že její strýc Vojslav, právník, byl v 50. letech vězněn a strávil dva roky v Jáchymově. Rodinná zkušenost s represí tak do jejího životopisu vstoupila dlouho před tím, než se sama stala soudkyní v nejvyšších patrech české justice.

Po obtížném středoškolském začátku nevystudovala původně zamýšlenou chemii, ale kladenskou hutní průmyslovku. Právnické vzdělání dokončila v roce 1974 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Ústavní soud později připomněl také její politologické vzdělání: v roce 1996 získala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity titul Ph.D. v oboru politologie.

Kladno je v jejím životopisu víc než místo narození. Spojuje se s technickou školou v průmyslovém městě, s právnickými začátky v advokacii a s prostředím, z něhož odešla do české justice až přes emigraci, německou a kanadskou zkušenost a návrat po listopadu 1989.

Právnické začátky a emigrace

Po studiích pracovala přibližně rok jako podniková právnička. Poté několik let působila jako advokátka v Lounech a v Kladně. V roce 1982 odešla z Československa přes Španělsko do západního Německa. V exilu pracovala jako poradkyně pro československé právo a jako novinářka, mimo jiné v československé redakci Rádia Svobodná Evropa.

S druhým manželem Arnoštem Wagnerem žila v Kanadě. Paměť národa uvádí, že v Kanadě zůstala až do roku 1993. Do české justice se tak nevracela jako čistě akademická právnička, ale jako člověk se zkušeností komunistického práva, advokacie, emigrace, západního právního prostředí, novinářské práce a osobní nejistoty exilu.

Rozhlasový pořad Příběhy 20. století po její smrti připomněl, že známou polistopadovou kariéru předcházely méně viditelné životní okolnosti. Vzpomínky na strýce Vojslava Bušu, rodinnou atmosféru po politickém procesu a exil jsou pro její profil důležité proto, že vysvětlují, proč později spojovala právo se svobodou jednotlivce a s odporem k čistě formálnímu výkladu zákona.

Nejvyšší soud a Ústavní soud

Po návratu začala v Brně jako asistentka předsedy Ústavního soudu Zdeňka Kesslera. Ústavní soud uvádí, že v letech 1994-1996 byla členkou Občanské demokratické aliance a působila jako předsedkyně její ústavněprávní komise. V roce 1996 ji prezident Václav Havel jmenoval soudkyní Nejvyššího soudu.

Oficiální profil Nejvyššího soudu upřesňuje její působení v občanskoprávním a obchodním kolegiu od 1. května 1996 do 20. března 2002. Předsedkyní Nejvyššího soudu byla od 1. srpna 1998 do 15. března 2002. Ústavní soud v profilu po jejím zvolení do Senátu uvádí, že funkci předsedkyně Nejvyššího soudu zastávala až do 20. března 2002, kdy ji Václav Havel jmenoval soudkyní a současně místopředsedkyní Ústavního soudu. Funkční období u Ústavního soudu jí skončilo 20. března 2012.

Ústavní soud u ní po smrti zdůraznil práci zpravodajské soudkyně ve 1938 řízeních a 241 vyhověných návrhů. Veřejné texty o jejím působení připomínají zejména témata evropského práva, legislativních přílepků, sociálních reforem, ochrany soukromí, svobody projevu a materiálního pojetí práva. Sborník vydaný k jejímu životnímu jubileu nesl název In dubio pro libertate, tedy zásadu, že pochybnosti mají být vykládány ve prospěch svobody.

Odborná práce, výuka a mezinárodní kontext

Wagnerová nebyla jen soudkyní s funkcemi v nejvyšších institucích. Ústavní soud uvádí, že v letech 1994-1999 přednášela ústavní srovnávací právo na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a v letech 2004-2008 na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1998-2002 byla členkou Legislativní rady vlády.

Od roku 2002 do 31. října 2010 byla náhradní členkou Benátské komise, poradního orgánu Rady Evropy. V době působení u Ústavního soudu byla také členkou vědeckých rad právnických fakult Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity a Univerzity Palackého. V říjnu 2009 obdržela od Jednoty českých právníků stříbrnou medaili Antonína Randy.

Její odborné publikace a komentáře se týkaly především ústavního soudnictví a základních práv. Ústavní soud připomíná komentář k zákonu o Ústavním soudu z roku 2007 a komentář k Listině základních práv a svobod z roku 2012, v němž zpracovala výklad vybraných článků včetně práv na ochranu soukromí a svobodu projevu.

Politika a veřejné právo

Po skončení mandátu u Ústavního soudu byla v roce 2012 zvolena senátorkou za obvod 59 Brno-město jako kandidátka Strany zelených. Oficiální profil Senátu uvádí mandát od 20. října 2012 do 20. října 2018. V červenci 2018 byla členkou Ústavně-právního výboru, předsedkyní Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury a členkou Klubu pro liberální demokracii - SENÁTOR 21.

Zápis ČSÚ na volby.cz pro druhé kolo senátních voleb v obvodu Brno-město uvádí 106 okrsků a 14 583 platných hlasů. Wagnerová získala 10 756 hlasů, tedy 73,75 %; její soupeřka Stanislava Slavíková z ČSSD získala 3 827 hlasů, tedy 26,24 %. V politice tak navázala na justiční kariéru výrazným většinovým mandátem, nikoli jen symbolickou kandidaturou po odchodu z Ústavního soudu.

Ve veřejném prostoru vystupovala jako právnička, která spojovala zkušenost soudkyně, obhájkyně základních práv a političky. Česká televize po její smrti připomněla, že za desetileté působení u Ústavního soudu patřila k nejaktivnějším soudcům a že její nálezy byly často diskutované i kritizované. Právě ochota vstupovat do sporů o hodnotový smysl práva tvoří jednu z hlavních linií jejího veřejného odkazu.

iROZHLAS po její smrti připomněl, že do českého prostředí přinesla širší právní rozhled, znalost politologie a důraz na to, že právo nelze chápat jen formálně. V jejím profilu se proto potkávají čtyři vrstvy: kladenský začátek, rodinná zkušenost s represí, exilová zkušenost a polistopadová práce na podobě českého právního státu.

Časová osa

• 1948: narodila se v Kladně jako Eliška Bušová.
• 1974: dokončila právnické studium.
• 70. léta: působila jako podniková právnička a advokátka v Lounech a Kladně.
• 1982: odešla do emigrace přes Španělsko do západního Německa.
• 1993: po kanadském exilu se vrátila do České republiky a nastoupila k Ústavnímu soudu.
• 1994-1996: byla členkou Občanské demokratické aliance.
• 1996: získala Ph.D. z politologie na Masarykově univerzitě a byla jmenována soudkyní Nejvyššího soudu.
• 1998-2002: byla předsedkyní Nejvyššího soudu a členkou Legislativní rady vlády.
• 2002-2012: působila jako soudkyně a místopředsedkyně Ústavního soudu.
• 2002-2010: byla náhradní členkou Benátské komise.
• 2009: obdržela stříbrnou medaili Antonína Randy.
• 2012: ve druhém kole senátních voleb v Brně získala 10 756 hlasů a 73,75 %.
• 2012-2018: byla senátorkou za obvod Brno-město.
• 2025: zemřela.

Zdroje