Eduard Jakob Weinmann

25. září 1852, Velká Dobrá u Kladna - 6. října 1928, Ústí nad Labem

Eduard Jakob Weinmann byl podnikatel, finančník, obchodník s uhlím, průmyslník a ústecký mecenáš. Narodil se ve Velké Dobré u Kladna a hlavní kariéru vybudoval v Ústí nad Labem, odkud řídil uhelný obchod propojený se severočeskou, sokolovskou, plzeňskou i kutnohorskou těžbou. Český rozhlas Sever ho připomíná jako uhlobarona, Biografický slovník českých zemí ho řadí mezi finančníky, báňské odborníky a osobnosti energetiky.

Původ a vzdělání

České zdroje uvádějí Weinmannovo rodiště jako Dobrou nebo Velkou Dobrou u Kladna. Městská knihovna v Praze ho vede jako uhlobarona a mecenáše narozeného ve Velké Dobré u Kladna. Český rozhlas Sever píše o Dobré u Kladna a městské dějiny Ústí nad Labem uvádějí datum 25. září 1852 a původ v rodině drobného židovského obchodníka.

Městská historie Ústí nad Labem doplňuje, že vzdělání získal na nižší reálce a obchodní akademii v Praze. Tento údaj je podstatný: Weinmannův pozdější úspěch nestál na dědictví hotového důlního impéria, ale na obchodní průpravě, bankovním prostředí a schopnosti propojit těžbu s odbytem.

U zahraničních zdrojů se objevuje odlišné určení rodiště. Jewish Virtual Library pracuje s formulací Dobra near Klatovy. V místním profilu je jako základ drženo české čtení Dobrá / Velká Dobrá u Kladna, protože ho uvádějí české regionální, knihovní a rozhlasové zdroje. Rozpor je uveden výslovně, aby text nezastíral rozdíl mezi databázemi.

Od Pražské banky k vlastní firmě

Do Ústí nad Labem přišel Weinmann v 70. letech 19. století. Český rozhlas uvádí, že ve čtyřiadvaceti letech byl Pražskou bankou vyslán do Ústí, aby vedl velkoobchod s uhlím. Městská historie Ústí pracuje s rokem 1874 a popisuje ho jako člověka, který přišel prakticky bez vlastního kapitálu, ale brzy převzal řízení ústeckého uhelného obchodu.

Po krachu Pražské banky si vybudoval vlastní firmu Ed. J. Weinmann. Jewish Virtual Library uvádí, že po převzetí uhelného obchodu pod vlastním jménem rozvinul podnik do jedné z velkých evropských firem v oboru. Český rozhlas doplňuje, že se jeho firma stala výhradním prodejcem uhlí pro několik dolů a společností: závody v Lomu u Mostu, Duchcovsko-podmokelskou dráhu, Západočeský báňský akciový spolek, těžařství Eleonora v Ledvicích a Grohmannovy doly v Jezeří.

Weinmannův kapitál se podle českých zdrojů pohyboval v severočeské hnědouhelné pánvi, v sokolovské pánvi, v plzeňském uhelném prostoru i v okolí Kutné Hory. Nebyl tedy pouze místním ústeckým obchodníkem. Jeho podnikání spojovalo těžební revíry, železnice, odběratele, export a později také labskou dopravu.

Uhlí, Labe a export

Ústí nad Labem bylo pro Weinmannovu kariéru strategické město. Leželo na Labi, mělo železniční a průmyslové zázemí a stalo se jedním z přirozených výstupů severočeského uhlí směrem k domácím i zahraničním odběratelům. Městská historie Ústí výslovně připomíná vybudování labského uhelného překladiště, které otevřelo českému uhlí širší exportní možnosti.

Po první světové válce se obchodní podmínky změnily. Český rozhlas uvádí, že po centralizaci prodeje uhlí se Weinmann výrazněji přeorientoval na dopravu uhlí po Labi. To ukazuje jeho podnikatelskou pružnost: když se změnil model prodeje, přenesl část váhy z obchodního zastoupení k logistice a přepravě.

Pro dějiny českého průmyslu je Weinmann typem podnikatele, který nevlastnil jen jedno místo těžby, ale ovládal vazby mezi produkcí, přepravou a odbytem. Právě takové obchodní a dopravní mezičlánky určovaly, zda se uhlí z jednotlivých revírů dostane k velkým odběratelům, městským plynárnám, hutím, drahám nebo exportu.

Mecenášství v Ústí nad Labem

Weinmannovo jméno je v Ústí nad Labem spojeno se sociálními, zdravotními a kulturními stavbami. Český rozhlas připomíná dary jeho a manželky Luisy Lewinské pro knihovnu, sirotčinec, školu pro nevidomé, domov pro ženy po porodu a plicní ústav. Městská historie Ústí uvádí také městský sirotčinec a nalezinec, domov pro šestinedělky, slepeckou školu, tuberkulózní sanatorium Na Kabátě a další veřejně prospěšné instituce.

Nejznámější je městská knihovna na Lidickém náměstí. Podle dějin města Ústí zaslal v lednu 1908 prokurista Weinmannovy firmy Richard Lederer nabídku postavit pro město novou knihovnu na náklady firmy. Weinmann se zavázal věnovat 300 000 rakouských korun a uhradit i dodatečné náklady. Knihovna byla otevřena 6. října 1912 a celkové náklady dosáhly přibližně půl milionu rakouských korun.

Stavební karta ÚSTÍ/AUSSIG doplňuje, že knihovna měla kromě depozitáře i koncertní a přednáškový sál pro 600 lidí a její součástí byly sochy Franze Metznera. Budova byla při náletech v dubnu 1945 těžce poškozena a zbytky byly strženy v roce 1947.

Rodina a ústecké vily

V roce 1881 se Weinmann v Praze oženil s Luisou Lewinskou z Dobříše. Veřejné genealogické a encyklopedické přehledy uvádějí pět dětí narozených v Ústí nad Labem: Edmunda, Fritze, Hanse, Hermínu a Gertrudu. Rodina patřila k majetkové elitě města, ale zároveň se její pozdější osud stal součástí dějin útěku, nucených prodejů a zabaveného židovského majetku.

Vila Jacoba Weinmanna ve Winstona Churchilla 8 byla podle ÚSTÍ/AUSSIG postavena v letech 1894-1895 ve stylu historismu podle návrhu Hansa Miksche a Juliana Niedzielského. Karta stavby uvádí, že vila měla 18 pokojů, dva kabinety a dvě kuchyně a že malířské práce provedl vídeňský dekoratér Adolf Falkenstein. Po Weinmannově smrti zde bydlel syn Friedrich, který ji v roce 1928 nechal přestavět podle Paula Brockhardta.

Rodina měla v Ústí více domů. Poznej domy sleduje Wölfelovu / Weinmannovu vilu, kterou po smrti Alexandra von Wölfela získala rodina uhelného magnáta Hanse Weinmanna. V letech 1929-1930 si Weinmannovi postavili novou vilu ve Churchillově ulici, ale starší vilu dál vlastnili. Tyto domy ukazují, jak se uhelný kapitál propsal do městské topografie Ústí.

Nacismus, konfiskace a emigrace potomků

Weinmann zemřel v roce 1928, tedy před nacistickou okupací a arizací židovského majetku. Jeho firma a rodina se ale do těchto dějin dostaly po jeho smrti. Jewish Virtual Library uvádí, že syn Fritz vedl neúspěšná jednání s nacisty a Weinmannův koncern byl zabaven pro Hermann Göring Werke. Hans byl držen v Praze jako rukojmí, ale unikl; oba bratři se dostali do Ameriky v roce 1941. Fritz v emigraci používal jméno Frederick Wyman.

České zdroje popisují také nucený prodej a osud rodinných vil. Poznej domy uvádí, že rodina koncem roku 1938 emigrovala do USA a průmyslový majetek odkoupila pod cenou Živnostenská banka. Umělecké sbírky zůstaly v ústeckých vilách a bankovních sejfech, roku 1940 byly odvezeny do Berlína a prodány v aukci. Vily zabavili nacisté; po válce některé objekty sloužily státní správě, bezpečnostním institucím nebo jiným veřejným provozům.

Weinmannův příběh tak nekončí jeho smrtí. Přes rodinu, firmu, vily a sbírky vede do dějin nacistické konfiskace, emigrace a poválečného zacházení s majetkem německy mluvících židovských průmyslníků v českých zemích.

Kladensko v jeho životopisu

Kladensko je u Weinmanna výchozí místo, ne hlavní působiště firmy. Narodil se ve Velké Dobré u Kladna, v krajině, která sama ležela v blízkosti černouhelného a hutního Kladenska. Jeho podnikatelský vzestup se však odehrál jinde: v Ústí nad Labem, v severočeském hnědouhelném obchodu a v labské dopravě.

Právě tento posun je pro čtení kladenského průmyslového světa důležitý. Kladno nebylo uzavřený ostrov dolů a hutí; lidé z jeho okolí vstupovali do širších uhelných, bankovních a dopravních sítí. Weinmann je příkladem osobnosti, jejíž původ patří ke Kladensku, ale význam přesahuje do severních Čech, středoevropské energetiky, městské filantropie a dějin židovského majetku.

Časová osa

• 1852: narodil se ve Velké Dobré / Dobré u Kladna.
• mládí: získal vzdělání na nižší reálce a obchodní akademii v Praze.
• 1874: přišel do Ústí nad Labem vést uhelný velkoobchod Pražské banky.
• po krachu Pražské banky: rozvinul vlastní firmu Ed. J. Weinmann.
• 1881: oženil se s Luisou Lewinskou.
• 1894-1895: vznikla vila Jacoba Weinmanna ve Winstona Churchilla 8 v Ústí nad Labem.
• 1908: Weinmannova firma nabídla městu financování nové městské knihovny.
• 1912: byla otevřena Weinmannem financovaná městská knihovna na Lidickém náměstí.
• po roce 1918: po centralizaci prodeje uhlí se Weinmann více orientoval na labskou dopravu.
• 1928: zemřel v Ústí nad Labem.
• 1938: část rodiny emigrovala před nacismem.
• 1940: umělecké sbírky Weinmannů byly podle pozdějších přehledů odvezeny do Berlína a prodány v aukci.
• 1941: synové Fritz a Hans se podle Jewish Virtual Library dostali do USA.
• 1947: byla založena nadace nesoucí Weinmannovo jméno.

Zdroje