Marta Jiráčková

22. března 1932, Kladno

Marta Jiráčková je česká hudební skladatelka, pedagožka a někdejší hudební režisérka Československého rozhlasu. Narodila se v Kladně, maturovala na kladenském reálném gymnáziu, vystudovala pražskou konzervatoř a v české hudbě se prosadila symfonickou, komorní, vokální, scénickou a elektroakustickou tvorbou.

Kladno a první vzdělání

Český hudební slovník uvádí, že se Marta Jiráčková narodila 22. března 1932 v Kladně a po maturitě na místním reálném gymnáziu pokračovala na pražské konzervatoři. Musicbase doplňuje, že vyrůstala v rodině s živým vztahem k umění. Kladenská etapa u ní tedy není jen jedním biografickým údajem; zahrnuje také školu, z níž přešla do profesionální hudební přípravy.

Na pražské konzervatoři studovala dirigování u Bohumila Špidry a skladbu u Emila Hlobila. Absolventskou prací byla Suita pro symfonický orchestr, uváděná s rokem 1958; některé profily zároveň zmiňují absolutorium v roce 1959. V té době byla její hudební orientace podle odborných profilů soustředěná k dílu Johanna Sebastiana Bacha, Josefa Suka a Antona Brucknera.

Československý rozhlas

Po konzervatoři nastoupila do Československého rozhlasu jako hudební režisérka. Tato etapa měla pro její tvorbu mimořádný význam. Rozhlas nebyl pouze zaměstnáním, ale laboratoří práce se zvukem: s mikrofonem, prostorem, hlasem, montáží, zvukovou barevností a dramatickým účinkem hudby.

Musicbase i Umělecká beseda zdůrazňují, že rozhlasová zkušenost rozšířila její hudební obzor a dala jí praktické porozumění sonické složce hudebního vyjadřování. Právě odtud vede přímá cesta k jejím pozdějším elektroakustickým skladbám a ke scénické hudbě pro rozhlas a televizi.

Alois Hába, Václav Jiráček a návrat ke kompozici

V letech 1962-1964 studovala soukromě moderní harmonii a skladbu u Aloise Háby. Hába patřil k osobnostem české moderny a mikrotonální hudby; u Jiráčkové tato zkušenost otevřela cestu k novějším kompozičním postupům a ke svobodnějšímu zacházení s hudebním materiálem.

V šedesátých letech se její dráha změnila i osobně. Byla manželkou dirigenta Václava Jiráčka, který tragicky zemřel v roce 1966. Odborné profily uvádějí, že po jeho smrti se k soustavné skladbě vracela v sedmdesátých letech. Důležitou roli mělo také přátelství se skladatelkou Slávou Vorlovou, které Musicbase označuje za jeden z hlavních podnětů jejího návratu ke kompozici.

JAMU a sedmdesátá léta

Ve druhé polovině sedmdesátých let pokračovala v postgraduálním studiu kompozice na brněnské Janáčkově akademii múzických umění. Český hudební slovník uvádí studium u Ctirada Kohoutka a Aloise Piňose v letech 1976-1978. Právě tito pedagogové ji spojili s brněnským prostředím, které kladlo důraz na soudobé kompoziční myšlení, strukturu, experiment a práci se zvukovou představou.

Sedmdesátá léta jsou pro Jiráčkovou rozhodujícím obdobím. Do hudebního života vstoupila jako zralá autorka a začala vytvářet díla, která už nesla její vlastní rukopis: symfonické skladby, vokální kompozice, komorní hudbu, hudbu pro rozhlas a později elektroakustické projekty.

Orchestrální a komorní dílo

Český hudební slovník i Wikipedie uvádějí výběr jejích orchestrálních skladeb. Patří k nim Konfese Slávy Vorlové z roku 1973, symfonie Nanda Devi z roku 1979, Ave Seikilos z roku 1983, Motýlí efekt z roku 1984, druhá symfonie Silbo z let 1986-1987 a Hodina skladby z roku 1988.

Tyto tituly ukazují šířku námětů. Umělecká beseda připomíná, že Nanda Devi vychází z tragického osudu mladé horolezkyně Nandy Devi Unsoeldové. U Silba zmiňuje archeolingvistické zájmy a dávný prajazyk. Jiráčková tedy nepracovala jen s abstraktní hudební konstrukcí, ale také s příběhy, obrazy, kulturními odkazy a filozofickými tématy.

V komorní tvorbě se objevují Čtyři preludia, interludium a postludium pro klavír, Variace na ukradené téma, Tři písně beze slov, Imago vitae, Variace na politiku královny Hatšepsovet, cyklus Dodekaria, Těžiště lidskosti, Olbramovy Evy, Tři obrazy Edvarda Muncha a Růžová pivoňka. Musicbase u řady skladeb dokládá také dostupnost partitur nebo nahrávek v Hudebním informačním středisku a Českém rozhlase.

Hlas, vokální skladby a žena v hudbě

Jedním z poznávacích znaků Jiráčkové je práce s lidským hlasem. Český hudební slovník píše, že vokální složka je pro ni důležitá právě jako hudební nástroj. Nejde jen o tradiční zpěv, ale o hlas jako barvu, gesto, nositele významu i součást zvukové struktury.

Do této linie patří Lók Gít, Jen tak na texty Jacquese Préverta, Já, Charles Lounsbury, Osm divů světa, De corde nebo Svatý Václave. Musicbase zároveň připomíná, že po výchově dvou dcer mohla Jiráčková v tvorbě osobněji promýšlet roli žen v uměleckém procesu. Téma ženy se výrazně objevilo například v elektroakustické baletní variaci Pětkrát žena.

Elektroakustická hudba

Od konce sedmdesátých let se věnovala elektroakustické tvorbě. Český hudební slovník uvádí skladby Ukolébavka, Loď bláznů, Výhledy z balkonu, Včely a slunečnice, Pětkrát žena, Pura sub nocte, Letní slunovrat a Sedm pyramid.

Tato vrstva jejího díla přímo navazuje na rozhlasovou zkušenost. Elektroakustická hudba pracuje se zvukem jinak než koncertní symfonie nebo komorní skladba: využívá záznam, montáž, prostorovou představu, elektronickou barvu a možnost přetvářet hlas nebo instrumentální zvuk. Jiráčková v ní spojila kompoziční školení s praktickým rozhlasovým sluchem.

Ocenění a uznání

Skladba Loď bláznů získala v roce 1992 Výroční cenu Českého hudebního fondu. Umělecká beseda, Musicbase i Wikipedie zároveň uvádějí úspěch skladby Pura sub nocte v mezinárodní soutěži Musica Nova 98, kde se umístila druhá; první cena nebyla udělena.

Tato ocenění se týkají právě elektroakustické oblasti, v níž Jiráčková dokázala navázat na moderní zvukové postupy a současně si udržet vlastní témata: ženskou zkušenost, hlas, filozofii, obraznost a dramatickou stavbu.

Scénická hudba, televize a pedagogická práce

Vedle koncertních skladeb komponovala scénickou hudbu pro rozhlas a televizi. Česká televize ji vede jako hudební skladatelku a u pořadu Soví hnízdo uvádí její hudbu. Rozhlasová a televizní vrstva je u ní přirozená, protože vychází z každodenní praxe hudební režisérky.

Ve veřejných zdrojích je uváděna také jako hudební pedagožka. Pedagogická rovina doplňuje obraz skladatelky, která nepůsobila jen skrze partitury, ale i přes instituce, rozhlasovou práci, přenos znalostí a české prostředí soudobé hudby.

Kladno

Jiráčková se narodila v Kladně a v Kladně maturovala na reálném gymnáziu. Další profesní dráha už vedla hlavně přes Prahu, Československý rozhlas a Brno. Pro kladenskou kulturní historii je důležitá jako autorka, která z místního školního zázemí vstoupila do celostátní hudební kultury a do oblasti, která bývá v regionálních přehledech snadno zastíněna divadlem, literaturou nebo populární hudbou.

Časová osa

• 1932: narodila se 22. března v Kladně.
• po maturitě: z kladenského reálného gymnázia přešla na pražskou konzervatoř.
• 1958: absolventská Suita pro symfonický orchestr.
• 1959: po absolutoriu konzervatoře nastoupila do Československého rozhlasu.
• 1962-1964: soukromě studovala moderní harmonii a skladbu u Aloise Háby.
• 1966: tragicky zemřel její manžel, dirigent Václav Jiráček.
• 1972-1973: vznikaly rané vokální a komorní skladby, mimo jiné Lók Gít a Čtyři preludia.
• 1973: Konfese Slávy Vorlové.
• 1976-1978: postgraduální studium kompozice na JAMU u Ctirada Kohoutka a Aloise Piňose.
• 1979: první symfonie Nanda Devi.
• 1983: skladba Ave Seikilos.
• 1986-1987: druhá symfonie Silbo.
• 1991-1992: elektroakustická díla Loď bláznů, Výhledy z balkonu, Včely a slunečnice a Pětkrát žena.
• 1992: Loď bláznů získala Výroční cenu Českého hudebního fondu.
• 1998: Pura sub nocte získala druhé místo v soutěži Musica Nova 98.
• 2007: Umělecká beseda uvádí vokálně-instrumentální skladbu There You Go na slova Davida Howarda.

Zdroje