# Václav Hokův: doba v emigraci Libušín s kostelní věží. Pro článek o Hokůvově emigraci je právě takový snímek přesnější než obecná fotografie Švýcarska: ukazuje místo, které opustil a… - Kanonická adresa: https://kladno.wiki/udalosti/vaclav-hokuv-doba-v-emigraci - Druh: životopis - Hlavní oblast: Kultura, školství a městská paměť - Období: 1945–1989; 1989–1997 - Vydáno: 2026-07-23T08:04:34.000Z - Aktualizováno: 2026-07-23T15:30:07.000Z # Václav Hokův: doba v emigraci ![Libušín s kostelní věží](https://commons.wikimedia.org/wiki/Special:Redirect/file/Libu%C5%A1%C3%ADn%2C_obec_a_kosteln%C3%AD_v%C4%9B%C5%BE.JPG?width=1600) Libušín s kostelní věží. Pro článek o Hokůvově emigraci je právě takový snímek přesnější než obecná fotografie Švýcarska: ukazuje místo, které opustil a které se v exilu nedalo nahradit. Hokůvův příběh není jen o cestě na Západ, ale o ztrátě konkrétního domova, krajiny, přátel a kulturní periferie Kladenska. Zdroj: [Wikimedia Commons / Aktron](https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Libu%C5%A1%C3%ADn,_obec_a_kosteln%C3%AD_v%C4%9B%C5%BE.JPG), CC BY-SA 3.0. Emigrace Václava Hokůva nebyla jednoduchým příběhem o člověku, který odešel na Západ a našel svobodu. Podle textu Kladno minulé odjel roku `1969` do Švýcarska s představou, že mimo Československo dokončí a vydá své dílo. Získal možnost žít mimo normalizační režim, ale zároveň ztratil prostředí, které jeho tvorbu živilo: Libušín, Kladensko, přátele, rodinu, knihy, jazz i krajinu na hraně dolů a lesů. Právě tento rozpor dělá Hokůvův exil podstatným. V politických dějinách se emigrace často popisuje jako jasný pohyb od nesvobody ke svobodě. V osobním životě to bývalo složitější. Člověk mohl uniknout režimu, ale zároveň přijít o jazyk každodennosti, o známá místa, o lidi, kteří rozuměli jeho narážkám, i o krajinu, která formovala jeho citlivost. ## Odchod z Libušína Hokův byl podle Kladno minulé silně zakořeněný v Libušíně a v kulturní periferii Kladenska. Nebyl to autor z centra literárních institucí. Jeho svět tvořily okraje: doly, starší průmyslová krajina, knihy, jazz, přátelé, neoficiální umělecké vazby a osobní samota. To všechno si člověk nemůže jednoduše odvézt do kufru. Odchod do Švýcarska proto nebyl jen změnou adresy. Znamenal vytržení z prostředí, které mu dávalo téma, rytmus i vnitřní napětí. Libušín a Kladensko pro něj nebyly kulisou. Byly místem, z něhož jeho psaní vyrůstalo. Bez něj se i svobodnější prostor mohl změnit v prázdno. ## Exil bez romantiky Hokův se v Curychu držel stranou. Kladno minulé jej popisuje jako člověka, který obtížně zapadal mezi krajany, nepil, nekouřil a nebyl bohémským typem. Je to podstatný detail. Exilové prostředí často fungovalo přes spolky, hospody, krajanské vazby a vzájemnou podporu. Kdo do něj neuměl vstoupit, mohl být osamělý i mezi vlastními. Západ, který si člověk před odchodem představoval přes literaturu, jazz, svobodu a možnost vydávat, se v každodennosti ukázal tvrdší. Bylo nutné řešit práci, peníze, bydlení, cizí jazyk, odlišné zvyky a vlastní samotu. Hokůvův příběh tím rozbíjí jednoduchou legendu, že emigrace automaticky znamenala naplnění. ## Amerika a nenaplněná představa Kladno minulé připomíná také Hokůvův pokus o Ameriku. Ani tam se jeho představa nenaplnila. To je pro pochopení jeho osudu zásadní. Pro mnoho lidí z komunistického Československa byla Amerika symbolem svobody, jazzu, literatury a prostoru. Jenže symbol není totéž co život. Hokůvův exil tak není příběhem geografického neúspěchu, ale existenciální ztráty. Kamkoli odešel, nesl si s sebou Libušín a Kladensko jako nepřenosný základ. Když se tento základ nedal obnovit, měnila se svoboda v osamění. ## Dopad na tvorbu Zkušenost emigrace se v Hokůvově díle stala tématem ztráty, deziluze a pozdního smíření s vlastním osudem. To je podstatné pro čtení jeho osobnosti. Nejde jen o životopisnou epizodu. Exil pronikl do toho, jak vnímal svět, jak se díval na domov a jak se vyrovnával s nenaplněnými představami. Pro regionální literaturu má takový příběh velkou hodnotu. Ukazuje, že Kladensko nevytvářelo jen dělnické nebo průmyslové příběhy, ale i citlivé autory, jejichž vnitřní svět byl silně spojený s místem. Když o toto místo přišli, rozpadla se i část jejich tvůrčí jistoty. ## Dopad na město Hokůvův exil ukazuje, že Kladensko nebylo jen místo, odkud se odcházelo za prací nebo před režimem. Bylo to také kulturní a osobní prostředí, které se nedalo nahradit. V jeho příběhu je Libušín stejně podstatný jako Curych nebo Amerika, protože právě Libušín vysvětluje, co bylo v exilu ztraceno. Cenná je připomínka: periferní místa mohou být pro člověka středem světa. A když je opustí, nemusí ztratit jen adresu, ale celý způsob, jakým rozuměl sobě. ## Emigrace jako ztráta konkrétní krajiny Hokuvův odchod není jen osobní životní obrat. U člověka tak silně navázaného na Libušín, doly, okraje města a krajinu Kladenska znamenala emigrace i ztrátu prostoru, z něhož vyrůstala jeho obraznost. V exilu může člověk získat svobodu, ale zároveň přijít o jazyk míst, která mu dávala tvar. Tato kapitola ukazuje, že politické dějiny se neprojevují jen ve funkcích a institucích, ale také v tom, kdo musel odejít a jaké obrazy, knihy nebo vztahy tím město ztratilo. ## Domov jako nenahraditelný materiál tvorby U Hokůva má váhu, že domov nebyl jen místo bydliště. Byl to materiál jeho psaní: konkrétní krajina, lidé, řeč, světlo, samota, hudba i drsný okraj kladenského regionu. Emigrace mu mohla dát politickou svobodu, ale vzala mu každodenní kontakt s tímto materiálem. Právě proto se jeho odchod nedá popsat jen jako praktické přesídlení. Kladensko v jeho příběhu vystupuje jako zdroj obraznosti. Libušín, doly, lesy, periferie a osobní vztahy tvořily prostředí, které nelze nahradit popisem z dálky. Člověk může odejít fyzicky, ale v tvorbě si často dál nese místo, které ho vytvořilo. Pokud je od něj odříznutý, vzniká napětí mezi svobodou a ztrátou. Odchody po roce 1968 nebyly jen politickou statistikou. Každý odchod znamenal ztrátu hlasu, vazeb a možných knih, které mohly vzniknout doma. Hokůvův příběh pomáhá vidět tuto ztrátu přes konkrétního člověka, ne přes abstraktní dějiny. ## Návrat, který nemusí být fyzický Hokůvův exil zároveň ukazuje, že návrat nemusí znamenat jen cestu zpět na stejné místo. Autor se může vracet jazykem, vzpomínkou a motivy, které si nese dál. Libušín a Kladensko tak v jeho příběhu přežívají i tehdy, když fyzicky žije jinde. To je pro literaturu typické: domov se někdy nejvýrazněji ukáže ve chvíli, kdy chybí. Tyto návraty ukazují emigraci jinak než jen jako odchod. U Hokůva je zároveň ztrátou i dlouhým rozhovorem s místem, které zůstalo uvnitř jeho tvorby. ## Emigrace jako zkouška vztahu k domovu Hokův odchod do emigrace má význam tím, že ukazuje domov jako něco víc než místo pobytu. Člověk může fyzicky odejít, najít bezpečí nebo nové možnosti, ale krajina, jazyk a vzpomínky zůstávají součástí tvorby. U autora spojeného s Kladenskem a Libušínem se proto emigrace nedá číst jen politicky. Je to také ztráta konkrétního světa, z něhož vyrůstala obraznost. Exil bývá někdy romantizovaný jako dobrodružství. Ve skutečnosti často znamená vykořenění, samotu a nutnost znovu vysvětlovat sám sebe v jiném prostředí. Pro člověka, jehož tvorba stojí na místní krajině, vzpomínkách a řeči, je takový odchod obzvlášť těžký. Domov není zaměnitelná adresa. Je to zásoba obrazů, vztahů a detailů, které nejdou jednoduše převézt. Hokův příběh připomíná, že politické dějiny se neodehrávají jen v institucích a datech, ale i v osobních ztrátách. Každý odchod znamenal ochuzení místní kultury a zároveň vznik zvláštní paměti na dálku. Emigrace tak zůstává součástí dějin regionu i tehdy, když se odehrává daleko od něj. ## Domov v tvorbě zůstává Hokuv příběh připomíná, že odchod neznamená vymazání původu. Krajina Kladenska, Libušína a okolních míst může zůstat v člověku i tehdy, když žije jinde. Právě tím je emigrace pro místní kulturu bolestná i plodná: bere fyzickou přítomnost, ale často zesiluje paměť. ## Exil jako ztráta publika U spisovatele nebo básníka není emigrace jen ztráta místa. Je to také ztráta přirozeného publika. Člověk odchází z prostředí, které rozumí jeho narážkám, místním názvům, tónu řeči i drobným obrazům. V cizině může získat svobodu, ale zároveň musí znovu hledat čtenáře, jazykový prostor a pocit, že jeho texty někomu bezprostředně patří. U Hokůva je tato vrstva podstatná, protože jeho vztah k Libušínu a Kladensku nebyl vnější dekorací. Domov byl materiálem tvorby. Když se fyzicky vzdálil, nezmizel z jeho paměti, ale proměnil se v bolestnější a vzdálenější zdroj. To dává jeho emigraci jiný tón než příběh úspěšného odchodu na Západ. ## Rok 1969 a konec naděje Odchod v roce `1969` má zvláštní význam. Přichází po srpnu 1968 a po krátkém období, kdy se mnoha lidem zdálo, že se Československo může nadechnout. Emigrace v této době není jen individuální rozhodnutí. Je reakcí na ztrátu naděje a na nástup normalizace, která měla znovu uzavřít veřejný i kulturní prostor. Pro regionální kulturu to znamenalo úbytek lidí, kteří mohli doma tvořit, diskutovat a držet živé prostředí mimo oficiální schémata. Každý takový odchod zanechal prázdné místo. Kladensko tím nepřicházelo jen o jednoho autora, ale o část kulturní energie, která se přesunula do dálky. ## Libušín jako nenahraditelný bod Libušín v Hokůvově příběhu není jen obec vedle Kladna. Je to konkrétní krajina, odkud vychází citlivost, paměť a jazyk. Snímek Libušína vystihuje ztrátu přesněji než obecná fotografie emigrace: nešlo o abstraktní vlast, ale o konkrétní místo s věží, ulicemi, lidmi a zvukem každodennosti. Tento vztah je pro Kladensko podstatný. Region netvoří jen velké město, ale také okolní obce, jejichž kulturní dějiny se s Kladnem prolínají. Hokův ukazuje, že i menší místo může nést silný literární a osobní příběh. ## Zdroje ## Zdroje - [Kladno minulé - Václav Hokův: doba v emigraci](http://kladnominule.cz/pribehy/vaclav-hokuv-doba-v-emigraci)